Šťastný člověk

Jirka je můj vrstevník. Je to velmi pohledný a hlavně neuvěřitelně pracovitý a usměvavý člověk. On se snad ani neumí mračit. Já jsem ho tedy zamračeného nikdy neviděl.

Povím vám jeho příběh. Myslím totiž, že za vyprávění stojí. Jirka je přesně ten člověk, kterého by chtěl mít za kamaráda snad každý.

Známe se od dětství, ale začnu v době, kdy nám bylo kolem osmnácti a stejně jako my ostatní začínal Jirka randit s děvčaty. Jednou se mi tehdy svěřil, že dívka, se kterou právě chodí, je na něj příliš rychlá. A tak se s ní raději rozešel.

Zanedlouho vyrazil na jakýsi skautský tábor, nebo něco podobného. Už si přesně nevzpomínám. Tam už byl zřejmě o něco troufalejší. S dívkou, se kterou chodil jen krátce, si dovolil trochu víc.

Dívka otěhotněla.

Zřejmě ještě chyběly potřebné zkušenosti.

Jirka se ale k problému postavil čelem. S děvčetem se oženil.

Na svatbě to prý vypadalo jako na pohřbu. Rodiče plakali, prarodiče plakali, tetičky plakaly. Všichni zřejmě viděli dva mladé lidi, kterým se právě zhroutil život.

Jenže on se nezhroutil.

S touto ženou je Jirka dodnes a mají spolu tři dnes již dospělé syny.

Ale nepředbíhejme.

Prvním problémem bylo bydlení. Jirka byl vyučený autoelektrikář a penězi rozhodně neoplýval. Mladá rodina proto našla útočiště u rodičů nevěsty.

V panelákovém bytě 3+1.

V dětském pokojíku.

A žili tam deset let.

Deset let manželství, výchovy malého kluka a života v jednom pokoji v bytě rodičů manželky. Jirka tam šťastný nebyl. Ale co mohl dělat? Víkendy proto často trávil u svých rodičů a hlavně v lese. Pracovně i rekreačně.

A pak se stalo něco, co jejich život úplně změnilo.

Zemřela Jirkova babička.

Možná čekáte, že Jirka zdědil její rodný statek s velikou stodolou, chlévy a zahradou. Jenže nezdědil. Všechno připadlo jeho sestřenici žijící v Praze.

Ta ale o statek nejevila zájem. Byla vystudovanou technoložkou se specializací, pro kterou nacházela uplatnění právě v Praze, a do rodné vesnice se nikdy vracet nechtěla.

A udělala něco, s čím jsem se u nikoho jiného v životě nesetkal.

Celý statek Jirkovi věnovala.

Nikomu lepšímu ho snad darovat nemohla.

Jirka je totiž neuvěřitelně pracovitý a zručný člověk. Přibližně 150 let starou usedlost začal opravovat a udělal to s obrovským citem. Žádná plastová okna a snaha udělat ze starého statku moderní katalogový domek. Okna vyměnil za přírodní dřevěná, kolem nich obnovil ozdobné štuky a postupně vracel domu krásu, kterou kdysi měl.

Za léta, která tam s rodinou žije, vybudoval překrásné prostředí. Pergoly, jezírka, upravenou zahradu. K tomu slepice a další drobné zvířectvo.

Místo, které mohlo postupně chátrat, znovu ožilo.

O Jirkovi bych mohl vyprávět dlouho. Vyberu už jen několik střípků.

V době, kdy ještě bydleli v onom dětském pokojíku, pracoval jako řidič MHD.

A byl to zřejmě nejkrásnější řidič ve městě.

Ženy mu prý do dlaně strkaly klíče od svých bytů.

Nevím, kolik řidičů městské dopravy se může něčím podobným pochlubit.

Později začal pracovat jako řidič fekálního vozu. Ale žádná stará vétřieska. Jezdil s moderním Renaultem. Specializovali se mimo jiné na špatně přístupné žumpy, kam se ostatní nedostali.

I to je Jirka. Nedělá ze sebe nic víc, než je. Prostě pracuje.

A je také vášnivý nimrod.

K myslivosti se přitom dostal docela zvláštním způsobem. Jeho starší bratr skolil svou první srnku. Byl to pro něj tak otřesný zážitek, že se rozhodl s myslivostí skončit a všechny své pušky prodal Jirkovi.

Ten se tedy stal myslivcem.

A protože je Jirka Jirka, nestačilo jen chodit po lese s flintou. Po nástupu do spolku ze slušnosti přijal funkci, kterou nikdo jiný dělat nechtěl.

Jak už to tak bývá, brzy zjistil proč.

Sdružení bylo zrovna zataženo do soudního sporu ohledně využívání honiteb, takže Jirka začal chodit po soudech a řešit věci, o kterých ještě krátce předtím pravděpodobně neměl ani tušení, že existují.

Nakonec zvládl i to.

Když si jeho život rozeberete, vlastně vůbec není příběhem člověka, kterému všechno spadlo do klína.

V osmnácti neplánovaně čekal dítě. Oženil se s dívkou, kterou znal jen krátce. Deset let žil s rodinou v dětském pokojíku u tchána a tchyně. Vystřídal nejrůznější zaměstnání. Opravil vlastníma rukama starý statek. Vychoval tři syny. A když už si chtěl ve volném čase jen tak chodit s flintou po lese, skončil u soudu kvůli honitbám.

Jistě, měl také obrovské štěstí. Dostal statek, ke kterému by se jinak možná nikdy nedopracoval.

Ale štěstí není jen to, co člověk dostane.

Je to také to, co s tím dokáže udělat.

Jirka dostal starou usedlost a vytvořil z ní nádherný domov. Dostal se v osmnácti do situace, která tehdy vypadala skoro jako životní katastrofa, a vzniklo z ní manželství, které funguje dodnes, a rodina se třemi syny.

A přes všechny starosti, práci a životní kotrmelce mu zůstalo ještě něco.

Úsměv.

Když Jirku někde potkáte, skoro vždycky se směje. A není to ten společenský úsměv, který člověk nasadí, protože se to sluší. Z něj ten optimismus opravdu vyzařuje. Něco vám řekne, něčemu se zasměje a vy odcházíte o trochu lépe naladění, než jste přišli.

Možná právě podle toho se pozná šťastný člověk.

Ne podle toho, že se mu v životě nic špatného nestalo. Ne podle množství peněz, velikosti domu ani podle toho, jak snadnou cestu životem dostal.

Ale podle toho, že i po všech těch letech má pořád důvod se usmívat.

A Jirka se usmívá pořád.