Sonic masters

Dnes to bude o populární hudbě. Jak vzniká a čím to je, že nás tak baví. Kdo za tím stojí a jak se to dělá.

Sedím v obýváku a poslouchám hudbu. Činím tak často. Odpočívám tak. A při tom jsem si uvědomil jednu věc. Populární hudba to je především souhra různých zvuků. Není to jen melodie a zpěv, ale přehršel efektů a barev, které jsou vydávány různými nástroji. Především klávesami a kytarou. Tyto syntezátorové party a kytarové riffy jsou pak jejich základem.

Takový hudební skladatel si dá velkou práci s tím, aby vymyslel melodii a text. Ale to zdaleka nestačí. Stejně důležitou práci, ne li důležitější, odvede člověk, který vytvoří aranžmá dané písně. Vymyslí jaké nástroje, a hlavně jaké zvuky budou píseň tvořit. Jde o to doslova objevit nové a neotřelé zvuky (anglicky velmi pěkně řečeno nový sound), které posluchač ještě nikdy neslyšel a ty pak postaví kostru dané písně. Jméno tohoto člověka na obalu desky ale vždy nenajdete. To mi připadá hodně nespravedlivé. Úlevou může být fakt, že autoři hudby bývají často rovnou aranžéři a někdy jsou to producenti. Neplatí to ale vždy.

Příkladem nezvyklého aranžmá může být píseň „I Got You Babe“ od Cher a Sonnyho. Aranžér do ní vložil part pro hoboj a fagot. Jistě si to ani neuvědomujete, když ji slyšíte v rádiu, ale je to tak. Tyto nástroje nezvyklé pro populární hudbu zde opravdu zní a možná právě díky nim je písnička tak populární.

Jiný příklad je Laco Lučenič. To byl dlouholetý spolupracovník Mira Žbirky. Nutno říct, že jim spolupráce velmi svědčila. Miro skládal hity a Laco je balil do pestrého aranžmá. Laco je multiinstrumentalista. Hraje skvěle na kytaru, ale ovládá taky syntezátory, jejichž překotný vývoj v osmdesátých letech skvěle podchytil.

Vybral jsem tyto dva příklady, ale mohl jsem jmenovat milion jiných. Tvůrců a hudebníků, kteří si s neotřelými zvuky hrají a při skládání hledají a hledají, je totiž v populární hudbě asi většina. A daří se jim to často velmi dobře. A my si pak můžeme užívat tuny a tuny skvělé hudby, která je dnes velmi dostupná.

Kromě aranžmá je důležité skladbu postavit tak, aby měla tzv. groove (nepřekládá se). Kytarová sóla by měla mít tzv. feeling (to se taky nepřekládá) a tak dále. Je to úplná alchymie.

V celé té škále obrovského množství muziky, která za ty roky prošla mýma ušima jsem objevil jednu zajímavou věc. V době vydání nějaké písně mě tato velmi osloví a já jsem z ní nadšen, protože jsou v ní obsaženy nezvyklé a nové efektní zvuky. Tím mě vlastně zaujme. Ve většině případů, ale tuto hudbu poslouchám po celá léta a stále se k ní vracím. A to přestože, že už tyto efekty dobře znám, takže to pro mě ani zdaleka není nic nového. A přesto se mi to stále líbí. To je přinejmenším zvláštní, že?

Spousta hudby se mi na první poslech nelíbí, musím si jí pustit víckrát, až pak mě zaujme a já na ní potom nedám dopustit, ale to už je jiná písnička :-)