Rodinná anamnéza: Bipolární porucha a ADHD

Události, které vám dnes popíšu, zní až neuvěřitelně. Nic jsem si nevymyslel. Vše proběhlo právě tak, jak vám dnes sdělím.

Můj třicátý pátý rok byl přelomovým. V tom roce se u mě dostavila Bipolární porucha. Nebylo to z ničeho nic. Zásluhu na tom měl můj špatný životní styl a stres v práci. Věnoval jsem se tehdy dotačním projektům. Z různých oblastí. Bylo to dost náročné. Abych obstál, pomáhal jsem si stimulanty. Cigaretami a alkoholem. Žádný sport ani cvičení. K tomu složité pracovně-právní vztahy, kdy jsem se zavázal zákazem konkurence. Nicméně moje mzda byla tak malá, že jsem byl donucen smlouvu porušit a přivydělávat si i přes tento zákaz. No a soužití s rodiči doma v tu dobu taky nebylo jednoduché.

Projevy mánické fáze jsem již dříve částečně popsal. Dnes se zmíním o dalším z nich. Stalo se mi to, co bývá v těchto případech časté. Byl jsem přesvědčen o tom, že ke mně promlouvá Bůh. Vážně jsem se domníval, že jsem osloven stejně, jako byla Bohem vyvolená Johanka z Arku. Bůh mi naznačoval, které mé kroky a nápady jsou správné a které nikoliv. Dnes již s odstupem mohu říct, že to vše byly hlouposti. Ale už ten pocit mě dost zasáhl. Naštěstí jsem díky svému okolí, které se mě snažilo dostat zpátky do reality, dost rychle vystřízlivěl a pochopil, že tyto pocity jsou klamné.

To, co jsem ale díky těmto pocitům provedl, si budu do smrti vyčítat. A to přesto, že za mé kroky tehdy mohla nemoc v nejhorším stádiu.

V práci jsem měl jednu kolegyni a dá se říci kamarádku. Tu postihla rodinná tragédie. Její patnáctiletý syn, který měl ADHD, upadl do kómatu. Často vysedával u počítače. A jednoho dne jej nalezli v pokoji nehybného ležet. V době, kdy jsem já onemocněl už byl nehybný zhruba čtvrt roku. Jeho matka za ním denně jezdila do nemocnice do 30 km vzdálené Ostravy. Byla na tom psychicky špatně. To je pochopitelné.

V této situaci mě v mé mánické fázi oslovil Bůh a dal mi pokyn, abych udělal následující věc. Přistoupil jsem a řekl této ženě několik rádoby uklidňujících vět s tím, že jí to vzkazuje Bůh. Nevím, co mě to popadlo. Pamatuju si jen ten motiv. Chtěl jsem jí ulevit. Pomoci. Není to ale tak, že bych za tím účelem záměrně lhal a vymyslel si ty věty. Já v tu chvíli opravdu věřil, že to Bůh po mě chce.

V tuto dobu jsem se projevoval jako jasný blázen. Takže mohla předpokládat, že jsem mimo. Přesto se obávám, že jsem tímto prohlášením způsobil vážné škody. Jen pro úplnost uvedu, že mladík po nějakém čase zemřel.

A co bylo dále? S kamarádkou jsem se od té doby nesetkal. Vím jen, že se jí už daří dobře. To hlavní se ale začalo odehrávat u nás doma. U mého šestiletého syna se začalo projevovat ADHD. Tedy stejná nemoc, jako měl postižený syn mé kamarádky. Dobře jsem si uvědomoval její připomínky: „Syn upadl do kómatu proto, že bral léky. Kdyby mu žádné léky nedávali, tak se to nestalo.“

A tak jsme se s manželkou medikace velmi obávali. Psychofarmaka byla pro nás velkým strašákem. Naše dětská lékařka nás nejdříve poslala ke specialistovi na nervové poruchy do Těšína. Dojížděli jsme sem asi tak dva roky. Dostali jsme hořčík, a to bylo vše. Žádná změna. Na základě impulsů ze školy jsme se po různých štrapácích dostali ke skvělému dětskému psychiatrovi MUDr. Matýsovi z Ostravy. To byla naše záchrana. No a co myslíte, že se stalo? Začali jsme brát Ritalin. Doktor nám vše vysvětlil a léky pouze doporučil. My sami jsme pak rozhodli o jejich aplikaci. Dobře jsme ale dbali na rady pana doktora. Řekl nám totiž, že ADHD (stejně jako ostatní psychické nemoci) nevyřeší pouze léky. Je důležité změnit přístup a hlídat si životosprávu. A to jsme taky udělali.

Obě moje děti cvičily už od školky každé ráno Pět Tibeťanů. A co dále? V průběhu základní školy se všemi úkoly a přípravou na další den pomáhala synovi moje manželka. Denně. Já jsem pak kluka přivedl v osmi letech do dílny. Ze začátku ho nic nebavilo, ale vytrval jsem. Už v jeho deseti si dílnu oblíbil a začal z oprav, které jsme zde na různých pionýrech, babetách a mopedech prováděli, natáčet videa na Youtube. Dodnes si můžete pustit video, na kterém desetiletý chlapec vysvětluje, jak se na babetě seřizuje předstih. Nevynechal jsem žádnou příležitost, abych domů nepřitáhl nějaký ten motor z pionýra, či dalšího mopeda (dodnes jich máme ve sbírce osm). Jen aby bylo v dílně co dělat.

V jeho čtrnácti téměř sám zrenovoval pionýra z roku 1959. Jedná se o historický kousek, ke kterému máme i technický průkaz, neboť kdysi patřil našemu dědečkovi. Když jsme začali, bylo to jen torzo. Téměř vše se muselo sehnat. Syn sám vypletl kola, zgenerálkoval motor a moc hezky jej nalakoval. Nezapomněl ani na zlaté linky. K tomuto období se váže úsměvná historka. Na Vánoce jsme chtěli být s prací hotovi. Syn ale onemocněl a měl horečku. My jsme mu ale slíbili, že si hotového pionýra může vystavit v obýváku vedle vánočního stromečku. A tak jsem udělal toto. Sroloval jsem v obýváku koberec, roztáhl zde igelit a všechny součástky a potřebné nářadí jsem z dílny nanosil do našeho bytu. Kluk s menší horečkou vše složil, a tak jsme u štědrovečerního stolu měli netradičního parťáka. Jawu 555.

No a to byl prvopočátek synovy technické kariéry, která trvá dodnes.

A tak jsme ADHD porazili. Přestože léky bral až do konce střední školy, jeho stav byl a je stabilizovaný. Vězte. Až onemocníte psychickou nemocí, léky samy o sobě nic nevyřeší. Musíte změnit celkově svůj přístup.