Příliš tvrdé přistání

Dnes se přeneseme v čase o dobrých třicet let zpět, téměř pětatřicet. Měl jsem tehdy ošklivou nehodu, která by měla zapůsobit jako odstrašující příklad pro ty, kteří podceňují bezpečnost při jízdě na kole.

Bylo léto a já s kamarádem vyrazil do hospody na břehu přehrady Olešná. Posezení na venkovní zahrádce bylo příjemné. Setkávali jsme se zde s kamarády z nedalekého Frýdku-Místku. Popíjeli jsme pivo a pokuřovali cigarety (tohoto zlozvyku jsem se zbavil až později, abych zapůsobil na svou dívku).

Jako dopravní prostředek jsme zvolili kola, která nám pomohla překonat vzdálenost několika málo kilometrů od domova. Byli jsme nezodpovědní a neměli jsme na nich světla. Po cestě svítilo pouliční osvětlení, a tak se dalo jakž takž jet. Aspoň jsme si to mysleli.

Po cestě zpátky se ale stala nehoda. Nebyl jsem tehdy příliš opilý. Dvě nebo tři piva. V tom problém nebyl. Ten se skrýval v nedostatečném osvětlení kola.

Při sjíždění mírného kopce v jednom místě, kde těsně stojící dům vytvářel temný stín, a ve kterém byla porouchaná pouliční lampa, byla tma jako v pytli. A neuvěříte co se stalo. V té tmě na silnici seděli milenci. Bylo teplo, a tak dva absolutní blázny (jinak je nazvat nemůžu) napadlo, že si sednou vedle sebe na silnici. V tehdejších dobách ještě nebyl provoz tak velký jako dnes, a tak měli na povídání nebo já nevím co tam tenkrát dělali, docela klid.

Až do okamžiku, než jsme dorazili my dva s kamarádem. Ten jako první trefil mezeru mezi nimi a nic se mu nestalo. Já jsem takové štěstí neměl.

V docela velké rychlosti jsem narazil do zad dívky a přeletěl přes řídítka.

Už jste někdy padali ve tmě přes překážku, kterou jste před tím neviděli? To se projeví tak, že si v žádném případě nemáte šanci dát ruce před sebe. Vůbec nechápete co se děje. Přesně to se mi stalo. Přistál jsem rovnou na obličej. Ruce, které ještě při pádu stále držely řídítka kola, byly podřené shora, jak jsem je za sebou táhl.

Stalo se mi toto: Tržné rány v obličeji v okolí oka, které naštěsí přežilo bez úhony, sedřená kůže na levém líci, mírně posunutá dolní čelist, nos vychýlený doprava, horní zuby uvolněné kývající se v 45° úhlu, jako by byly vsazeny do žvýkačky.

Do nemocnice mě okamžitě zavezl kamarádův švagr. Tam se mě ujal doktor Kozák, kterému velmi vděčím za dnešní ucházející vzhled.

Při ošetření sestřička vtipkovala, nebo to myslela vážně, to už dnes nevím. Říkala: „To je hrozné pane doktore, já se na to nemůžu dívat, budete to muset odoperovat sám.“ Taky ucedila něco o tom, že už se asi neožením. Doktor mě zašil. Mám v obličeji 9 stehů a ošetřil. Nos mi srovnali za dva roky při operaci nosní přepážky.

A co bylo dál? Kuriózní bylo, když mě přišel navštívit můj parťák z hospody. Už z dálky, když šel po schodech, tak volal: „Kde máte toho maroda? Jdu se na něho podívat, jestli nesimuluje.“ Když vešel do mého pokoje, kde jsem ležel, jeho výraz se změnil. Zbledl a jediné co dokázal říct bylo: „Marku to bude dobré.“

Pak už šlo vše k lepšímu. A to docela rychle. Pomohl heřmánek. Spotřeboval jsem ho asi tunu. Vařil jsem si jeho vývary a vatou nanášel na postižený obličej. Celé hodiny jsem tak strávil před zrcadlem a doslova viděl, jak se mi tvář hojí.

No a nakonec se stalo něco, co by nikdo nečekal. 14 dní po havárii už jen s pár nevytaženými stehy a náplastmi, které jsem z velké části zakryl dlouhými vlasy, jsem vyrazil na vesnickou zábavu. Tam jsem potkal dívku svého života. Už jsem ji před tím párkrát potkal. Tehdy jsme ale náš budoucí vztah velmi utužili několika nádhernými ploužáky.

A tak to celé má šťastný konec.