Populární hospodský

Můj děda byl hospodský a byl docela populární. Bylo to v době, kdy lidé dávali přednost hospodě před sledováním televize. Nevím, jestli ta doba byla v tomhle lepší nebo horší než je dnes.

Ono alkoholismus není rozhodně nic, co by mělo být podporováno. Přesto toto uplynulé období mělo své kouzlo.

Na hospodského Albína Eliáše si ještě dnes mnozí pamětníci vzpomenou. Byl opravdovou celebritou. Narodil se v roce 1913. Před válkou pracoval jako havíř a potom jako četník. Dokonce byl na stáži v Praze, kde několikrát řídil dopravu. Po válce se oženil a vzal si mou babičku. Žili spolu „na Vrchach“ - to bylo na statku umístěném v prostředí lesů v Palkovických hůrkách. Po únorovém puči naletěl komunistům. Věřil jim totiž, že budou podporovat soukromé podnikání. A tak v tomto období zakoupil hospodu v Bludovicích. Ve vesnici vzdálené zhruba 30 km od rodného Myslíku. Tuto nemovitost bylo nutné zrekonstruovat, což učinil. No a pak ji provozoval. Docela prosperoval. V hospodě si uměl zjednat pořádek. Při návštěvě vojenských posádek neotálel podnapilé vojáky seřezat koženými důtkami, které měl za pultem.

V padesátých letech mu komunisti hospodu sebrali. Bylo to dramatické. Děda měl v té době u sebe pistoli a byl připraven ji proti činovníkům vytáhnout. Díky bohu, že tak neučinil. Po revoluci nám hospoda v dosti zbědovaném stavu byla vrácena. Prodali jsme ji.

Děda s babičkou a třemi malými dětmi se rozhodli vrátit do Myslíku. Po nějaké době si zde postavili nový dům. Chlapi z Bludovic za nimi jezdili na stavbu pomáhat. „Ty jsi nám spravil hospodu a my ti za to pomůžeme postavit dům,“ říkali.

To už děda pracoval jako hospodský pod Jednotou, čili jako zaměstnanec. Vystřídal mnoho hospod v kraji. Od Bílé až po Hukvaldy. Nejdelší štaci absolvoval v hospodě U Tomáše v Kozlovicích a U Fojta v Myslíku. Zde působil až do své smrti v roce 1981. V hospodě pracovali oba manželé společně. Při plesech a akcích pomáhala celá rodina.

Když se dnes na zanedbanou budovu podíváte, neuvěříte, že v době před 50ti lety zde vládl čilý ruch. Děda byl schopný podnikatel. Uměl peníze vydělat. Chlapi za ním táhli do hospody jak můry za světlem. Hospoda byla otevřená pořád. V té době bylo třeba zvykem chodit se po nedělní bohoslužbě napít. V neděli se nepracovalo, tak co. Než manželky uvařily oběd, chlapi si dali do nosu. Po obědě si pak zdřímli.

No a pak děda velmi pečoval o svoje „kunčofty“. To se projevilo mimo jiné tak, že s nimi byl ochoten téměř denně hrát dlouho do noci Taroky. Končili zpravidla okolo druhé. Babička odcházela vždy okolo půlnoci, aby ráno vstala a otevřela hospodu v 10 hodin. Ráno ještě rychle poklidila nějakou tu hospodárku a pak honem otvírat. Děda se dospal a dorazil do hospody na oběd.

V tehdejších časech v hospodě dost hodně vařili. Nevím jestli denně, ale je to docela možné. Známá je historka, kdy na nějakém plesu dali chlapi dědovi hobla. To za to, jaké uvařil výborné zelí.

Historek bylo více. Jednou zavolali do hospody policisty, že prý se tam nalévá hostům, i když už jsou velmi podnapilí. „Proč jim nalíváš Albíne? Nevidíš, že už jsou úplně ožralí?“ ptá se četník. „Vždyť už jim to liju po půl pulky,“ říká na to děda.

Každou noc k ránu bral děda denní tržbu v aktovce a šel přes celý Myslík pěšky domů. Vzpomínal, že jenom jednou ho někdo sledoval a musel se pomalu plížit zadem přes pole.

Já jsem měl s dědou pěkný vztah, ale o tom už jsem psal.