Otevřenost

Spolu s upřímností je i otevřenost vlastnost, která nemusí být vašemu okolí vždy příjemná. Co naplat, je to vlastnost, na které si rovněž zakládám.

Nejde jen o to, že nezakrývám skutečnosti, které by podle mě měly být řečeny nahlas. Že se netvářím, že něco neexistuje, nebo že o tom nic nevím. Jsou tu také záležitosti mnohem důvěrnějšího charakteru. A i v nich jsem zastáncem otevřenosti.

Kdyby to moje děti unesly, byl bych ještě otevřenější. Snažil bych se jim předat své zkušenosti z mládí v mnohem větších detailech, než jak to činím dnes. Ne proto, abych je šokoval. Ale protože jsem některé věci musel v životě pochopit metodou pokus–omyl a možná by jim moje zkušenost mohla pár těch omylů ušetřit.

Otevřenost je podle mě jedním z klíčů k dobrým vztahům. Pomáhá budovat důvěru. Když se druhému člověku otevřete, něco mu o sobě prozradíte a ukážete mu také svá slabá místa. A velmi rychle zjistíte, co je zač. Zda vás podrží, nebo podrazí. Zda to, co jste mu svěřili, zůstane mezi vámi, nebo se to zanedlouho dozví půlka vesnice.

Otevřenost je proto trochu risk. Ale současně je to docela dobrý test lidí.

Já na svou otevřenost narážím například v okamžiku, kdy mluvím o své psychické nemoci. Mnozí psychicky nemocní lidé se za svou nemoc stydí. A já se jim vůbec nedivím. Mají stejně jako já nálepku člověka, který má takzvaně „papíry na hlavu“. Zdraví lidé se k psychicky nemocným často neumějí chovat. Někdo se začne bát. Jiný vás začne litovat nebo se vám posmívat. A další si najednou všechno, co uděláte, vysvětluje prostřednictvím vaší diagnózy.

V mém případě mám štěstí. Moje nemoc na mně dnes při běžném kontaktu není poznat. Beru léky a normálně funguji. Občas mám mírnou mánii, obvolávám kamarády s různými nápady a rozešlu pár mailů. Nic dramatického.

Horší je to s vyprávěním o mých skutečných mánických stavech z minulosti. I o nich ale hovořím otevřeně. Překonal jsem je a za své tehdejší činy už se vlastně ani nestydím. Byl jsem nemocný. Tak co naplat.

Navíc je to už více než sedmnáct let. Čas je v tomto případě na mé straně.

Možná právě proto o tom dokážu mluvit. Říkám si totiž, že moje otevřenost může někomu s podobnými problémy pomoci. Člověk, který se právě ocitl na začátku podobné cesty, může vidět, že psychická nemoc nemusí znamenat konec normálního života. A jsem také sám na sebe hrdý, že jsem svou situaci s pomocí lékařů zvládl.

Otevřenost proto doporučuji.

Neznamená to samozřejmě vyprávět každému všechno. Některé věci patří rodině, jiné přátelům a některé jen nám samotným. Ale nemá podle mě smysl celý život něco předstírat jen proto, že se bojíme, co by si o nás pomysleli druzí.

Lidé, nebojte se být otevření.

Hrozí sice, že vás někdo zraní. Že vaši důvěru zneužije, vysměje se vám nebo proti vám jednou použije něco, co jste mu v dobré víře svěřili. To bolí.

Ale také vám tím o sobě něco velmi důležitého řekne.

Díky otevřenosti si totiž své okolí postupně prověříte. Zjistíte, před kým musíte mít dveře zavřené a komu je můžete otevřít dokořán.

A takových lidí možná nebude mnoho.

O to větší cenu budou mít.