Odpuštění a sebereflexe v politice

Politika je špína. Tohle tvrzení slýcháme tak často, až se z něj stalo téměř klišé. Politika už semlela spoustu lidí. Někteří si za svůj pád mohli sami, jiní udělali chybu, další se zapletli do nějaké kauzy.

A u některých se možná jen ukázalo, že kdo se pohybuje dostatečně dlouho ve vysoké politice, jen těžko zůstane úplně neposkvrněný.

A tak hledáme nové tváře.

Přijde nový člověk. Neokoukaný, nezatížený minulostí, bez politických škraloupů. Volič si řekne: Konečně někdo normální. Konečně někdo, kdo s tou špínou nemá nic společného.

Jenže je tu jeden problém.

Ten člověk často nemá ani zkušenosti.

Politika je totiž řemeslo jako každé jiné. Nestačí být slušný, inteligentní a mít dobré úmysly. Politik musí umět vyjednávat, znát státní správu, orientovat se v zákonech, rozpočtech, mezinárodních vztazích, zvládat média, spolupracovat s lidmi, které třeba vůbec nemusí, a především se naučit rozlišovat mezi tím, co by chtěl udělat, a tím, co skutečně udělat může.

Tohle se člověk nenaučí za měsíc.

A tak se dostáváme do podivného kolotoče. Zkušený politik udělá chybu nebo se kolem něj objeví nějaká kauza. Voliči jej zavrhnou a žádají novou tvář. Přichází nová tvář a my jsme následně překvapeni, že sledujeme politický amatérismus. Než se nováček něco naučí, může přijít jeho vlastní problém a hledáme dalšího.

A já si kladu otázku: Neměli bychom se někdy naučit také odpouštět?

Nemyslím tím zavírat oči před korupcí, kriminalitou nebo vědomým zneužíváním moci. A už vůbec netvrdím, že by politik měl dostat od voličů bianco šek na jakékoliv jednání.

Mluvím o obyčejné lidské schopnosti udělat chybu.

Sám jsem jich v životě udělal spoustu. Kdyby mě lidé kolem mě definitivně odepsali po každém mém špatném rozhodnutí, asi by kolem mě dnes nikdo nezůstal. Člověk se přece vyvíjí právě tím, že chybuje, pozná důsledky své chyby a pokud má dostatek sebereflexe, poučí se.

Proč bychom měli po politicích chtít něco úplně jiného?

Má to ovšem jednu zásadní podmínku.

Odpuštění bez sebereflexe nefunguje.

Pokud politik něco pokazí a jeho jedinou reakcí je, že za všechno mohou novináři, opozice, koaliční partner, úředníci nebo nepřející okolí, není příliš co odpouštět. Chybí totiž ten nejdůležitější článek celého procesu: přiznání vlastní odpovědnosti.

Úplně jinak na mě působí člověk, který řekne: Ano, tohle jsem pokazil. Rozhodl jsem se špatně. Tohle jsem podcenil. Omlouvám se. A příště to udělám jinak.

Takový člověk pro mě nemusí být odepsaný. Naopak jeho chyba může být zkušeností, kterou už nováček teprve musí získat.

Možná jsme si totiž vytvořili poněkud zvláštní představu politika. Chceme člověka zkušeného, ale zároveň neposkvrněného politikou. Chceme někoho, kdo už všechno umí, ale zároveň je úplně nový. Chceme člověka rozhodného, ale nechceme, aby někdy rozhodl špatně.

Jenže takový člověk možná vůbec neexistuje.

Zkušenost se získává také chybami.

A jestli pokaždé, když někdo chybu udělá, vyměníme zkušeného člověka za úplného začátečníka, nemůžeme se divit, že se stále znovu setkáváme s amatérismem. Nový politik se začne učit, udělá své vlastní chyby a kolotoč se roztočí nanovo.

Neříkám proto: Odpouštějme politikům všechno.

Říkám něco jiného.

Rozlišujme.

Je rozdíl mezi chybou a podvodem. Mezi špatným rozhodnutím a úmyslným zneužitím funkce. Mezi člověkem, který dokáže říct „pokazil jsem to“, a člověkem, který deset let vysvětluje, že za všechny jeho problémy může někdo jiný.

A právě tady podle mě leží velká část odpovědnosti samotných politiků.

Chcete druhou šanci?

Ukažte, že jste pochopili, proč jste tu první promarnili.

V běžném životě to přece funguje úplně stejně. Odpouštíme partnerům, dětem, kamarádům i sami sobě. Ne proto, že by jejich chyby přestaly existovat, ale protože věříme, že člověk je schopen se z nich poučit.

Možná bychom trochu této obyčejné lidskosti mohli pustit i do politiky.

Protože společnost, která neumí odpouštět žádnou chybu, bude neustále hledat nové a neposkvrněné lidi.

A bude je nacházet.

Jenže neposkvrněnost má někdy velmi jednoduchý důvod.

Dotyčný zatím nedostal příležitost něco pokazit.