Óda na nohejbal

Ačkoliv si to mnozí sportovci (například atleti) nemyslí, nohejbal je sport. My postarší při něm jen závidíme mlaďochům, kteří ladně dobíhají všechny balóny a při tom se ani nezapotí.

To my už se dneska zpotíme docela dost. Na vůli vyhrávat nám tento fakt ale nijak neubírá.

Je to bezvadná hra. Vynalezena byla v roce 1922 v Československu, a to v Praze skupinou fotbalistů z klubu Slavia Praha. Myslím, že mluvím za všechny své spoluhráče, když řeknu, že my tu hru prostě milujem. Zorganizovat to, ale není snadné. Není jednoduché sehnat přesný počet hráčů, kteří si každou středu udělají čas, a kteří hrají přibližně stejně. To je moc důležité. Když někdo vyniká, ať už nad nebo pod celkový průměr výkonnosti, je to špatně. Hru to narušuje. To byl mimochodem důvod, proč jsme jednoho našeho kamaráda přestali zvát. Byl prostě až moc dobrý. Jeho smeče byly nechytatelné.

Nevím, co vyzdvihnout víc. Ten pocit, když vám to sedne a vy dáte přes síť ránu, kterou nikdo nechytí (to se mi osobně stane jen velmi výjimečně). Nebo když se vám podaří kraťas. Když doběhnete nechytatelný míč. Když se na síti povede parádní blok. To vše jsou skvělé momenty.

Nohejbal je v našem pojetí opravdová hra džentlmenů. Přihráváme si, povzbuzujeme se navzájem a chválíme. Není výjimkou, že pochválíme i soupeře za to, jak se mu jeho zákrok povedl.

Hrajeme to už pár let. Mnohem více než deset. A nebylo to vždycky úplně dokonalé. Musím například přiznat, že moje hra nebyla vždy skvělá a bylo od mých kamarádů hezké, že byli tolerantní a počkali si pár let než se zlepším. Zlepšili jsme se ale všichni. To je bez debat. Je to paráda, když zjistíte, že i po padesátce mohou schopnosti člověka růst a on hraje každým rokem zas o trochu lépe.

Sport lidi sbližuje. To platí i u nás. A tak mohu říct, že jsme všichni dobrými kamarády. Jsem za to velmi vděčný.