O vítězství nad depresí

Článek o tom, jak jsem si přivodil těžké depresivní stavy a jak se mi s pomocí boží, mé drahé manželky, mých rodičů a lékařů podařilo z nich vyléčit.

V opravdu hluboké depresi jsem byl jednou v životě. Po tom, co jsem se vrátil s třítýdenního pobytu v psychiatrické léčebně, kde mě vytáhli z manických stavů, snažil jsem se co nejdříve vrátit do běžného života. Cítil jsem se dobře. To je u bipolárních lidí běžné. Do okamžiku než přijde deprese cítíte se často až nezdravě dobře. Příliš dobře se cítit nesmíte. To je známka mánie.

Takže dál. Byl jsem medikován a cítil se přiměřeně dobře. Žádné excesy v chování nenastaly, a tak vše vypadalo OK. Psychiatr i rodina mi sice tenkrát tvrdili, že takové vykolejení mozku se nevyléčí za pár týdnů, ale že to trvá měsíce. Stejně tak mi tvrdili, že pokud mám bipolární poruchu, tak mě deprese nemine. Nechápal jsem to, nevěřil tomu a trval na svém návratu do práce. A tak se to stalo.

V práci jsem řešil dotační projekty. To je náročná činnost. Hlavně psaní projektů je složité. Musíte do něj vložit invenci, nějak projekt ozvláštnit, zdůraznit věci tak, aby uspěl v soutěži s ostatními a získal dotaci. To mi ale vůbec nešlo. Měl jsem pocit, že mám v mozku narovnané závity. Vůbec žádné nápady. Hrůza. V takových případech jsem to dříve řešil cigaretami a alkoholem. Mozku je třeba nějak pomoci, to je snad jasné?

Nebojte. Takový idiot, abych sáhl po těchto stimulantech, nejsem. Použil jsem jinou metodu, kterou jsem také dříve využíval. Už za dob studií. Abych si pomohl, nechal jsem mozek více odpočívat. A tak jsem se často přes den mnoho hodin oddával spánku. Moc to nepomohlo, a navíc jsem si takto přivodil to, co by asi stejně přišlo. Já tomu ale výrazně pomohl.

Jednoho dne jsem takto odpoledne ulehl a potom, co jsem se vzbudil, vstal jsem z postele ještě více unavený, než v okamžiku, kdy jsem si šel lehnout. Tento stav se začal okamžitě zhoršovat. Dostavila se obrovská únava. Byl jsem rád, že jsem došel na záchod. „Pojď se projít.“ Reagovala tehdy manželka. Odmítl jsem. I těch pár kroků byl obrovský problém. A tak jsem přežíval jak to šlo. Zkoušel jsem kde co. Nefungovalo ale vůbec nic. Byl jsem totálně bez energie. Bylo to horší a horší. Nejraději bych pořád jen spal. Ale spánek mi neulevil. Pokaždé, když jsem vstal, byl jsem unavenější a unavenější. Změnil se i můj vzhled. Nejvíc to bylo znát na obličeji. Ten byl bílý a přecházel až do žluta.

Cítil jsem strašný smutek. Vše na mě padalo. Víte, já v tu chvíli neměl důvod pro nějaký světobol. Žil jsem v harmonické rodině. Nebylo nic, co by mě aktuálně trápilo. Trochu to skřípalo v práci, ale jinak pohoda. Přesto jsem byl hrozně smutný a sklíčený. A ta únava. Ta byla strašná.

„Jak jsi se z toho dostal?“ Ptáte se? Tak poslouchejte. Chci říct čtěte.

V první řadě musíte okamžitě k psychiatrovi. Ten předepíše antidepresiva. Na léky jsem dobře vnímavý. To mi sdělili už v léčebně, a tak i v tomto případě došlo k okamžité úlevě. Po dlouhém trápení jsem se konečně vyspal. Ale co dál? Tělo bylo značně oslabené a donutit se k nějaké aktivitě byl pořád dost velký problém. Žádné polehávání přes den. To je zákon, který musíte dodržet. V léčebně nám zamykali přes den pokoje. Takže i zde se to přísně hlídá.

Fyzická aktivita je ale nutná. Bez té to nejde. Mě tenkrát v konkrétním okamžiku pomohla moje matka (pomohla mi už dřív, když rozeznala vážnou nemoc a trvala na mé hospitalizaci v Opavě). Vzala si dovolenou a chodila se mnou na vycházky. Prostě mě nutila k pohybu. Chodili jsme tenkrát denně na výšlapy na Ondřejník. To je takový nevysoký kopec u nás v Beskydech. Volili jsme nejmírnější trasu směrem k vrcholu. Vzal jsem trekingové hole a vyrazil. Byla to pěkná fuška. Dodnes si pamatuju nechápavé výrazy lidí, kteří nás potkávali. Měl jsem nepřítomný pohled. Byl jsem bledý, strašně se potil a neustálé jsem lapal po dechu. Šel jsem pomalou chůzí krok sun krok. Nicméně stačilo pár týdnů a já jsem se dostal z nejhoršího. Pak už jsem si procházky víceméně dokázal ordinovat sám a postupně jsem se rozpohyboval. Byl to sice boj, to je jasné. Donutit se k pohybu, to je mnohdy náročný úkol i pro zdravého člověka. Celkově lze ale říci, že se vše bralo k lepšímu. Lékaři mi však doporučili, abych do práce nespěchal. Přecejen ty závity na mozku byly pořád ještě dost narovnané. Po půlroční nemocenské se můj stav zlepšil a já se do práce vrátil.

Pro lidi, kteří trpí podobně, doporučuji každodenní ranní procedurku. Zacvičte si každý den ráno Pět Tibeťanů. To, že cvičíte každé ráno, má doslova kouzelnou moc. Pravidelný režim je to, co potřebujete. Postupně zvyšujte počty opakování jednotlivých cviků. Je to velmi účinný recept na oživení celého těla i duše. A vytrvejte. K trvalému zlepšení nedojde ze dne na den. Zpočátku vám energie vydaná ráno na rozcvičku bude přes den chybět. To vás ale nesmí zastavit. Vydržte. Po čase dojde k opačnému jevu. Ranní restart vás nakopne a vy z něj budete celý den čerpat. Těch pár ranních minut je mnohem účinnější, než občasná návštěva fitcentra. Kouzlo je skryto v té každodenní pravidelnosti. Váš organismus se naladí do správného tempa. A až se váš stav zlepší, nepřestávejte cvičit. To je můj recept na trvalé fyzické a duševní zdraví.

PS1: Nedávno jsem v práci zažil menší depresi. Ty občas mívám. Jsem přece nemocný. Pomohl jsem si rychle a účinně tak, že jsem byl sám překvapen. Zacvičil jsem si několik cviků z Čchi-kungu. Ten totiž občas také praktikuji a mé tělo jej dobře zná. Po půl hodině ze mě vše spadlo, jako bych mávl kouzelným proutkem.

PS2: Deprese se mj. léčí i v lázních Luhačovice. Probíhá to např. takto. Každé ráno obdrží nemocný mapu s trasou, kterou musí ujít. Vezme si trekingové hole a vyrazí. Běžné jsou asi tak 20 km trasy.