O neobvyklém setkání

Byl to slunečný podzimní den roku 2002. Jel jsem vlakem do Prahy na konferenci, kam mě poslal můj zaměstnavatel. Pracoval jsem u něj jako IT konzultant.

Objednal jsem si první třídu. To proto, že jsem měl už tehdy problémy s páteří, a tak jsem kladl důraz na cestovní pohodlí. Ve stanici Ostrava Svinov vstoupil do kupé člověk v obleku, který se mě otázal, zda hovořím anglicky. Když jsem řekl, že ano, měl velkou radost. Bylo hned poznat, že si bude chtít po cestě s někým povídat. Vlak se rozjel a my jsme zůstali v kupé sami. Až do Prahy jsme pak vášnivě debatovali o všem možném a já si z této cesty odnesl hluboký zážitek i cenné obchodní rady.

Ten člověk totiž nebyl jen tak někdo. Bylo to švýcarský manažer, právník a podnikatel Eduardo Arrigoni. Někoho tak zvláštního jsem dosud nepotkal. Zvláštností bylo už jeho stravování. Měl s sebou velké množství různého ovoce. Během cesty jej jedl a zapíjel matonkou. No a při tom jsme si povídali. Povídali a povídali. Celou cestu.

Než vám povím o čem, zmíním se krátce o mé tehdejší situaci. Byl jsem tehdy pár let po škole. V práci jsem byl spokojený, ale chtěl jsem víc. Víc peněz. Chtěl jsem něčeho dosáhnout, nějaký pořádný kšeft. Věděl jsem, že každodenním chozením do práce jej nezískám. A tak jsem vyhledával příležitosti, kde se jen dalo. Velké naděje jsem kladl na jednoho svého staršího kamaráda. Pomáhal jsem mu s počítači a on mi často vyprávěl o svých kšeftech. Byly to moc zajímavé projekty. A já si představoval, že jednou i já něčeho takového dosáhnu a brzy vydělám svůj první milion.

Jak to celé dopadlo? Jak se to vezme. Vrhl jsem se na dotace. To je přece velmi slibný obor, který tenkrát začínal. Na základě cenných kamarádových rad jsem pár úspěšných projektů zrealizoval. Z přemíry stresu jsem ale onemocněl bipolární poruchou. Po vyléčení (lépe řečeno po stabilizaci nemoci) už jsem se držel při zemi. Stabilní práce v IT a občasné dotační projekty mi žádné miliony nevydělaly, ale mírně nadprůměrný příjem mi byl dostatečnou odměnou. Nakonec jsem po svém otci zdědil malou firmu zabývající se správou bytového fondu. Na výši výdělků se to moc nepodepsalo, ale jsem spokojený a práce mě baví. Co víc si přát?

Zpátky k onomu podzimnímu dni. Doktor Arrigoni pracoval v různých odvětvích. Tak za prvé to byl vysoký hodnostář UEFA. Orientoval se ve fotbale velmi dobře. A to i v českém fotbale. Už nevím, jaké město jsme právě projížděli a on zničehonic povídá: „Tady trénuje fotbal Martin Pulpit.“ Takhle daleko jeho znalosti sahaly. Dodnes na internetu visí jeho vizitka z roku 2004, kdy působil jako Team manager švýcarské fotbalové reprezentace. Ukázal mi takovou malou brožurku, ve které měl kontakty na všechny činovníky UEFA z celého světa. „Když chceš uspět s nějakým podnikatelským záměrem, potřebuješ ty správné kontakty. Když chceš třeba v Austrálii prodávat sportovní oblečení, spojíš se s manažerem UEFA v Sydney a on už ti s rozjezdem businessu pomůže.“ Povídal.

Dále tento člověk působil jako poradce u několika českých podniků po sametové revoluci. Byl jeden z konzultantů, kteří tenkrát vybírali manažery do Mladoboleslavské škodovky po vstupu Volkswagenu do tohoto podniku. Řekl mi další zajímavou věc: „Každý člověk funguje jinak. Některý člověk dokáže za tři hodiny odvést tolik práce jako jiný za osm.“

Další jeho podnikatelská aktivita byla vyhledávání nových zajímavých projektů. Měl za sebou řadu investorů, kteří by rádi své peníze vložili do českých podniků. Tady jsem zbystřil. Měl jsem totiž od kamaráda nějaké znalosti o projektech, které by takto mohly uspět. Bylo toho víc, ale zmíním jeden. V Česku existovala tehdy firma, která vyráběla laserové simulátory střelných zbraní. Osobních i těžkých osazených například na tancích. Jejich produkt prý dokázal simulovat i balistickou křivku. Toto jsem mu tenkrát přednesl. Ujalo se to. Podnikatelé se setkali a bylo dohodnuto, že laserovými simulátory bude vybavena městská policie v Curychu.

Doktor Arrigoni mi tehdy řekl: „Pokud budeš vědět o zajímavém projektu, zavolej. Stačí, že mi zaplatíte letenku, já přijedu a záměr vyhodnotím. Poradím a pokusím se nalézt investora.“ Využil jsem to ještě jednou. Kamarád vlastnící textilní firmu chtěl rozjet business na základě odpadních surovin z výroby. Chtěl takto vyrábět stavební izolaci. Schůzka se uskutečnila. Projekt se ale projevil jako nerentabilní, tak to nedopadlo. Já už byl v tu dobu ale zcela mimo hru. V době schůzky jsem byl hospitalizován v psychiatrické léčebně.

Díky tomuto setkání jsem v životě nevydělal ani korunu. Asi nedisponuju tím správným talentem. Přesto na něj strašně rád vzpomínám. Bylo to poprvé, kdy jsem s takto vysoko postaveným člověkem debatoval na tak blízké úrovni. S člověkem, který si na nic nehrál. Bavil se se mnou jako rovný s rovným a při tom mě v mnohém poučil. Strávil jsem tak velmi příjemně čtyři hodiny, na které nikdy nezapomenu.