O jedné naklopené zatáčce

Za naší vesnicí byla zatáčka. Nebyla nijak slavná. Nebyla ani nebezpečná. Prostě jen obyčejná zatáčka na okresní silnici. Měla ale jednu zvláštnost. Byla naklopená. A právě proto se stala součástí mých vzpomínek na mládí.

Všechno to začalo mnohem dříve. Někdy kolem mých třinácti let.

Po otci mi zůstala stará Jawa 250 z roku 1966. Dnes by se jí říkalo veterán. Tehdy to byla prostě stará motorka, která stála léta v koutě. Když otec dokončil stavbu domu, vytáhl ji ven. Byla rezavá, špinavá od malty a zmazaná od šmíru. Vypadala spíš jako kandidát na šrot než jako stroj, který by mohl znovu vyjet na silnici.

Pustili jsme se do práce.

Generálku motoru otec neuměl. A tak naše možnosti končily u seřízení předstihu a vyčištění karburátoru. Zato mě naučil něco jiného. Lakovat.

Dodnes si pamatuji kompresor, stříkací pistoli a vůni syntetické barvy. Žádný moderní akrylátový lak. Jen poctivá syntetika. A světe div se, dokázala své.

Motorku jsme nalakovali načerno. Výfuky a rámeček světla jsme nechali pod rukou nachromovat v Tatře Kopřivnice. Rezavá kola jsme natřeli červeně. Ať je to efektní.

Jenže byl tu ještě jeden problém.

Kdo zná Jawu Panelku, ví, jak vypadal její přední blatník. Pro mladého kluka na konci osmdesátých let to nebylo zrovna vrcholné ztělesnění sportovního designu. Vzali jsme tedy nůžky na plech a blatník ostříhali do střihu, který se nám zdál mnohem přijatelnější.

Pak jsme zvedli výfuky, podložili zadní tlumiče a vytvořili cosi mezi panelkou a endurem.

Bylo to nádherné.

Od třinácti let jsem na ní brázdil polní cesty, lesní stezky a louky v okolí. Každá vyjížďka byla dobrodružství. Každý nový kopec výzva.

Od sedmnácti let už jsem vyrazil i na silnici.

A právě tehdy přišla na řadu naše zatáčka.

Byla za vesnicí. Naklopená tak akorát, aby člověka lákala přidat plyn. Na našich strojích jsme do ní běžně najížděli stovkou.

Když si na to vzpomenu dnes, skoro tomu nechci věřit.

Jawa měla vychozené přední tlumiče. Zadní vidlice měla vůli. Brzdy byly otřesné. Pneumatiky rozhodně neodpovídaly tomu, co by si člověk představoval pod pojmem sportovní vybavení.

A přesto jsme si připadali jako závodníci.

Tehdy byla jiná doba. S určitou mírou pravděpodobnosti se dalo vyhnout policejním hlídkám. A tak jsme někdy jezdili stovkou i přes vesnici. Výfuky jsme měli také všelijak upravené, takže nás bylo slyšet na pořádnou vzdálenost.

Když se na to dívám zpětně, nejraději bych si za některé věci nafackoval.

Moc zodpovědné to nebylo.

Jenže mládí už takové bývá. Člověk si myslí, že je nesmrtelný. Že se mu nemůže nic stát. Že svět patří jen jemu.

Měli jsme štěstí.

A možná právě proto na tu dobu tak rád vzpomínám.

Ne kvůli rychlosti. Ne kvůli riskování.

Vzpomínám na chvíle, kdy jsme s kamarády sedlali staré stroje zděděné po otcích. Na výpravy po okolních vesnicích. Na cesty k přehradám, hradům a místům, která nám tehdy připadala vzdálená skoro jako jiný kontinent.

Vzpomínám na dobu, kdy jsme si motorky opravovali sami, kdy nám stačila plná nádrž, pár korun v kapse a volný víkend.

A dnes si uvědomuji ještě jednu věc. Ta motorka pro mě nebyla cenná jen proto, že jsem na ní prožil kus mládí. Byla cenná hlavně proto, že jsme ji s otcem společně zachránili. Když jsme stáli vedle sebe v garáži, brousili plechy, lakovali nádrž a skládali jednotlivé díly dohromady, netušil jsem, že si nevytvářím jen vztah k motorce. Vytvářím si vzpomínky na čas strávený s tátou.

Motorka už dávno není moje. Mládí je také pryč. Ale ty chvíle, kdy jsme společně vraceli život staré Jawě, mi nikdo nevezme.

A také jedna obyčejná naklopená zatáčka za vesnicí, kterou už dávno cestáři vyrovnali, a která mi dodnes připomíná, jak krásně bezstarostné umí být mládí.