Mladý helfer

U zedníků jsem začal pracovat jako brigádník už v sedmnácti letech. Pracoval jsem u nich až do dvaceti. A kupodivu jsem to měl moc rád.

Píšu kupodivu, protože když si dnes představím, co všechno jsem tehdy dělal, nebyla to zrovna práce snů. Tahání kýblů s maltou, bourání, suť, prach, hlína, beton, bednění a večer čištění nářadí po zednících.

Přesto na tu dobu vzpomínám moc rád.

Práce totiž sbližuje. Zvlášť taková, při které se člověk zapotí a je odkázaný na ostatní. S chlapy, se kterými jsem tehdy pracoval, jsme spolu strávili stovky hodin. A i když už je to dávno, na mnohé z nich si dodnes rád vzpomenu.

Zažil jsem ještě klasickou zedničinu, která se od té doby hodně změnila. Dnešní stavebnictví používá jiné materiály, technologie i nářadí. Já například ještě zažil hašení vápna ve velké karbovně.

To nebyla žádná legrace.

Hašení vápna je nebezpečná práce. Vápno při kontaktu s vodou prudce reaguje, vzniká velké množství tepla a neopatrnost může skončit poleptáním. Největší strach jsme měli samozřejmě o oči. Ochranné brýle byly nutností a člověk musel dávat zatraceně dobrý pozor na to, co dělá.

U zedníků jsem pracoval většinou o letních prázdninách. Pak ale přišlo období, kdy jsem se z brigádníka stal na několik měsíců normálním zaměstnancem.

Po prvním semestru jsem ukončil studium na strojní fakultě. Na nic jsem nečekal a šel pracovat.

Několik měsíců na jaře a v létě jsem tedy strávil na stavbě a potom nastoupil na střední školu Stavební podnikatel a manažer. Tam jsme měli opět praxi na stavbách, takže jsem se ke své zedničině zase vrátil.

Tentokrát už jsem se neučil jen nosit maltu.

Zkoušel jsem i skutečné zednické řemeslo.

A tady musím sebekriticky přiznat, že žádný rozený zedník ze mě nebyl.

Zedník totiž musí mít grif. Když sledujete zkušeného chlapa, vypadá všechno strašně jednoduše. Nabere maltu, hodí ji na zeď, párkrát přejede nářadím a hotovo. Pak to vezmete do ruky vy a zjistíte, že malta je všude, jen ne tam, kde má být.

Něco jsem se ale naučil.

Obstojně jsem zvládal zdění. Jádrovou omítku jsem také dokázal udělat. Ale štukování? To byla moje slabina.

Vytvořit krásnou souvislou vrstvu bez prohlubní, kráterů a všelijakých dalších výtvarných prvků, které tam autor rozhodně mít nechtěl, jsem prostě neuměl. A neumím to dodnes.

Když ovšem zkušený zedník štuk pěkně natáhl, jeho následné filcování už jsem zvládal.

Obkladačské práce jsme prakticky nedělali a betonování podlah jsem zvládal tak napůl.

Nakonec jsem zjistil, že ze všeho nejvíc mi stejně sedí práce pomocníka.

Helfera.

A v tom jsem byl dobrý.

Možná to zní trochu zvláštně, ale já si na své práci zakládal. Bavilo mě připravovat beton a maltu. Nebylo to jen naházet něco do míchačky, nalít vodu a zmáčknout knoflík. Směs musela mít správnou konzistenci. Člověk už podle pohledu poznal, jestli je dobrá. Roli hrálo i počasí. Když bylo horko, voda se rychleji ztrácela a bylo potřeba tomu přípravu přizpůsobit.

Měl jsem svou malou profesní hrdost.

Zedník, pro kterého jsem dělal, nesměl mít prázdný kalfas.

To byla moje zásada.

Když potřeboval maltu, měl ji mít. Ne aby stál, opíral se o lžíci a čekal, až se někde objevím s kýblem. Snažil jsem se práci sledovat dopředu. Vědět, kolik materiálu bude potřebovat, mít další várku připravenou a všechno mu průběžně nosit.

A kromě toho jsem dělal všechno, co bylo potřeba.

Boural jsem. Odnášel suť. Házel hlínu při terénních úpravách. Pomáhal s bedněním. Tahal materiál. Uklízel.

Prostě klasické pomocné práce.

Na stavbě tehdy existovala poměrně jasná hierarchie. Zedníci byli páni řemesla a já byl obyčejný helfer. Podržtaška. Člověk, který jim v podstatě sloužil.

Po skončení práce jsem jim ještě umyl nářadí.

A víte co?

Vůbec mi to nevadilo.

Naopak. Bavilo mě být dobrý právě v téhle práci. Měl jsem radost, když všechno šlapalo a zedník se mohl soustředit na svoje řemeslo, protože věděl, že já se postarám o zbytek.

Že jsem v tom asi opravdu nebyl špatný, se mi potvrdilo až po mnoha letech.

Nedávno byla moje tchyně na jakési rodinné oslavě. Náhodou seděla vedle člověka, se kterým se dala do řeči. Byl to jeden ze zedníků, se kterými jsem jako mladý pracoval.

A začali se bavit o mně.

Když zjistil, že sedí vedle mé tchyně, začal na mě vzpomínat. A řekl jí něco, co mě opravdu potěšilo.

Lepšího helfera prý už nikdy neměl.

Po tolika letech.

Člověk si občas myslí, že některé epizody jeho života dávno zmizely. Že byly bezvýznamné a všichni na ně zapomněli. A pak někde na rodinné oslavě sedí chlap, se kterým jste před desítkami let míchali maltu, a pořád si vás pamatuje.

A dokonce v dobrém.

Já na něj ostatně vzpomínám úplně stejně.

Je vlastně zvláštní, že jedny z mých hezkých vzpomínek z mládí jsou spojeny s tak těžkou a svým způsobem podřadnou prací. Vstát ráno, převléct se do montérek a celý den tahat kýble, míchat maltu, bourat, uklízet a posluhovat zedníkům.

Jenže práce sbližuje.

To už jsem říkal.

Když s někým celý den makáte, potíte se, nadáváte na vedro, společně svačíte a snažíte se, aby za vámi večer něco zůstalo, vznikne mezi vámi zvláštní druh vztahu. Nezáleží tolik na tom, kdo je zedník a kdo helfer. Jste jedna parta a děláte společnou práci.

Možná právě proto na tu dobu tak rád vzpomínám.

A samozřejmě bude hrát určitou roli ještě jedna věc.

Že jsem se tou prací nakonec nemusel živit celý život.

Protože tahat v sedmnácti celý den kýble s maltou a večer spokojeně padnout do postele je docela romantická vzpomínka.

Taháte-li je každý den ještě v padesáti, možná už v tom té romantiky tolik nevidíte.