Malý Myslíkovjan

Dnes budu psát střípky ze svého dětství, které jsem strávil v severomoravském Myslíku v krásném podhůří Beskyd.

Myslík je vesnička umístěná v malebném údolí. Dá se říct, že zde téměř neexistuje rovina. Všechny domky stojí v kopci a za nimi se prudce zvedají louky v šikmých stráních, na jejichž konci se nachází lesy přecházející do okolních kopců.

Bydleli jsme v domku, který nechal postavit můj děda s babičkou. Žili jsme s nimi pohromadě do okamžiku než můj otec postavil nový dům ve vedlejší vesnici. I pak jsem zde často u babičky pobýval. Děda umřel když mi bylo osm.

Dětství jsem měl překrásné. Většinu času jsem strávil na stromě. Tam jsme byli pořád. Sloužila nám k tomu alej vzrostlých třešní u souseda. Když jsem nebyl na stromě, tak jsem byl v lese. Je zde spoustu zajímavých míst. Kaplička vytesaná do skály, vedle níž je velmi těsný vchod do malé jeskyně. Pověsti tvrdí, že odtud vedla tajná chodba do studny Hukvaldského hradu. Jeskyni jsem v dětství prozkoumal stejně jako většina myslíkovských dětí. Kousek odtud je kopec Hradisko. Tyčí se nad cestou, která vede k hradu Hukvaldy. Název nemá náhodou. Na tomto kopci kdysi bylo hradiště, které tvořilo prazáklad obce Myslík. Postupem času chalupy sestoupily z kopců do údolí tak, jak jej známe dnes. Na Hradisku už dnes žádné hradby nenaleznete. Jen velké kameny rozházené po okolí.

I kaplička má zajímavou historii. Po válce ji nechal vybudovat vděčný občan, který se tak odvděčil Bohu za to, že přežil bombardování. Jednou při náletu šel po náměstí v Ostravě a nestihl dojít do krytu. A tak si řekl jestli to přežije, že vybuduje kapli.

V lese se nachází mnoho hromad kamení. Některé na okraji, jiné uvnitř lesa. Jsou to památky na těžkou práci na poli. Lidé při každém obdělávání kameny sbírali a odnášeli na kraj lesa. Hromady uvnitř lesa jen ukazují, kudy les kdysi vedl. Při okopávání pole byli kopáči vždy otočení hlavou z kopce, aby při práci vyhrnovali hlínu zdola nahoru.

Teď vypíchnu pár zážitků, které z dětství mám.

Babička, která do pozdního věku pracovala s dědou v hospodě si na nás dokázala najít volnou chvilku. Hráli jsme s ní různé hry. Například ovečky a vlky s fazolemi a knoflíky. Taky jsme si venku občas opékali párky a smažili vaječinu. Ohniště u domu ale nebylo. Nebylo na něj místo. Udělali jsme to tak, že jsme do plechového kbelíku vložili naštípané dřevo, papír a dvě cihly. Do tašky pak kastrůlek, chleba, vajíčka, cibuli a pažitku a vyrazili jsme na kopec. Kousek pod lesem stál sloup elektrického vedení. Kolem něj byla trochu rovina. Tady jsme založili ohniště a vaječinu si usmažili.

Děda mě měl taky rád. Dával mi na dno štamprle krapet griotky nebo pepermintky. V neděli odpoledne v létě si chodíval lehnout na koberec na verandu. Jen tak na podlahu. A zdříml si. Často jsem si lehával k němu a spali jsme tak spolu. Jednou, když jsem byl nemocný, přinesl mi do postele mou oblíbenou slepici. Abyste tomu rozuměli, zaujala mě ještě když byla kuřetem. Bylo černé na rozdíl od všech ostatních a já si jej velmi oblíbil. Říkal jsem mu kuře Pipka podle nějaké kreslené pohádky. Když mi pak bylo hodně zle, děda mi chtěl udělat radost, a tak tuhle již vzrostlou slepici přinesl až do postele, abych si ji pohladil.

Od mala jsem miloval muziku. Staré gramorádio jsem proháněl kdykoli to jen šlo. Měli jsme k němu hodně singlových desek. Děda totiž v hospodě jednou rušil jukebox. Byly sice dost ohrané, ale to mi vůbec nevadilo.

Přestože jsme jako malí nemuseli tak dřít na statku, jako to znám od svých rodičů a rodičů mé ženy, občas jsme ruku k dílu přiložit museli. Od pletí zahrádky přes obírání všehomožného ovoce po hrabání a obracení sena. Běžně jsme pak jezdili s kolečky na okolní louky sbírat kravince. Nebyl v tom problém. Vše patřilo JZD a ti na nějaký ten kravinec nekoukali.

Kromě jézedáckých luk zůstaly za domy záhumenky kde mnozí vesničané hospodařili. S tím mám také jednu historku. Obdělávalo se to často ještě pomocí koní, a to bylo něco pro mě. Dnes je ranč na každém rohu, ale za mého mládí bylo koní málo. A používali se téměř výhradně na práci. Když jsem někde viděl koně, hned jsem tam letěl. Jednou, když u sousedů sázeli brambory, měli chlapi pauzu a popíjeli kořalku. Já jsem se samozřejmě motal okolo. Koně se mi moc líbily. A tak mě na chvilku na jednoho posadili. Mého zájmu si pan Zeman, kterému koně patřily, všiml a vystřelil si ze mě. „Utíkej domů a řekni dědovi, že mu za deset tisíc koně prodám.“ A co myslíte? Jak zareaguje šestiletý špunt? Utíkal jsem honem za dědou, že budeme mít doma koně. Trvalo to několik dní, které jsem probrečel, kdy mi děda velmi důrazně vysvětloval, že mi žádného koně kupovat nebude.

V zimě jsme využívali toho, že bydlíme ve svahu. Všude kolem bylo dost kopců vhodných na lyžování a sáňkování. Nejraději jsme ale jezdili na pytlech se senem. To se vzal pytel z pevného PVC a do něj se naládovalo seno. První jízda z kopce sloužila k uježdění sněhu. Vzniklo pak sněhové korýtko podobné sáňkařské dráze. V té pak pytel jezdil jak namydlený blesk.

Mé přátele z Myslíku tímto zdravím.