Koupíme si to, až našetříme

Zatímco jsme my a zejména naši rodiče šetřili každý halíř a kupovali jen to, na co jsme opravdu měli, dnešní doba fandí okamžitému uspokojení.

Hypotéky, leasingy, půjčky na spotřební elektroniku, dovolenou i svatbu. Místo abychom si našetřili, rovnou si to koupíme – a splácíme pak většinu života.

„Koupíme si to, až našetříme.“ Tuhle větu jsem jako dítě slýchal často. Byla to základní ekonomická poučka, kterou naši rodiče brali jako samozřejmost. Jenže dnes? Dnes by spíš zněla: „Vezmeme si na to úvěr.“

Mladí lidé si dnes sjednávají předražené hypotéky, které je připoutají k bance na tři dekády. Zadluží se po uši, protože nechtějí čekat. Chtějí bydlet hned, a nejlépe ve vlastním, i kdyby to znamenalo splácet až do důchodu. Riziko? Ztráta zaměstnání, nemoc nebo rozchod partnerů může během pár měsíců přetavit sny o vlastním bydlení v noční můru s názvem insolvence.

A přitom v mnoha případech existuje jednodušší, i když méně „cool“ cesta. Třeba dočasně žít s rodiči, než se našetří základ. Ale na to dnešní mladí slyšet nechtějí. „Žít dohromady s rodiči? Jen to ne. V žádném případě!“ Říkají i moje děti. A to jim celý život snášíme pověstné modré z nebe. Bydlení už jen ve společném dvougeneračním rodinném domě je pro ně problém.

Naši rodiče i rodiče mé ženy byli zvyklí šetřit tvrdě. My jsme doma měli často prázdnou ledničku. Moje nejčastější školní svačina byla chleba se sádlem, protože nic jiného prostě nebylo. Sladkosti? Ty se kupovaly výjimečně, spíš o svátcích. Já to řešil po svém: mlsal jsem cukr rovnou z cukřenky. Byl v ní cukr moučka. Ten byl totiž levnější než cukr kostkový.

Na auto se šetřilo dlouhá léta. A když se konečně koupilo, používalo se výjimečně. Do práce se chodilo pěšky, na kole nebo autobusem. Autem se jelo jen v neděli na výlet, a v zimě vůbec. To by přece zrezavělo!

Televize? Často černobílá, která se dědila z generace na generaci. Oblečení? Děti nosily po starších sourozencích. Nebo se koupila látka a něco se ušilo. Boty se lepily. A když se roztrhly kalhoty, přišila se záplata. Dnes se rozbitá věc rovnou vyhodí a objedná nová.

Měli jsme málo, ale vážili jsme si toho. A hlavně jsme žili bez dluhů. Možná to bylo skromné, ale klidnější.

Dnes se žije na dluh i pro dojem. Půjčka na dovolenou, aby byly pěkné fotky na sociálních sítích. Leasing na auto, které po třech letech stejně patří bance. A půjčka na svatbu, která stojí tolik, že si ji novomanželé pamatují hlavně podle splátek.

Když se ptám mladých, proč nechtějí počkat, odpověď bývá stejná: „Chceme žít teď, ne až v šedesáti.“ A já tomu rozumím. Život utíká. Ale možná právě proto by měl člověk žít tak, aby si ho užil i zítra, nejen dnes. A soustředil se na opravdové hodnoty. Které to jsou? No přece ty nemateriální.