Komunistické názory antikomunistů

Oligarcha. To je zajímavé slovo. Pěkně zní. Dnes je ale v Česku téměř nadávkou. Chce-li novinář někoho vyzdvihnout, napíše o něm, že je úspěšný podnikatel. Chce-li jej naopak zdiskreditovat, označí ho za oligarchu.

A tak vzniká zvláštní paradox. Mnozí lidé, kteří se celý život označují za přesvědčené antikomunisty, zastávají vůči bohatým lidem názory, které jako by z učebnic socialismu vypadly. Bohatý člověk je podle nich automaticky podezřelý. Určitě si na svůj majetek nepřišel poctivě. Určitě využívá své známosti s politiky. Určitě okrádá stát. A pokud čerpá dotace, pak určitě více než ostatní a nejspíš neoprávněně.

A nakonec je tu ještě jeden argument. Je mnohem bohatší než já. To přece samo o sobě vzbuzuje podezření.

Na podobných myšlenkách dříve stavěla sociální demokracie. Oslovovala především lidi, kteří těžko nesli velké majetkové rozdíly. Dnes mám ale pocit, že se podobné uvažování rozšířilo napříč celou společností. Místo obdivu k podnikatelskému úspěchu často přichází automatické podezření.

Přitom vznik českého kapitalismu byl nesmírně složitý. Po roce 1989 hledal stát schopné soukromé vlastníky, kteří by převzali podniky od státu. Mnohdy se to nepovedlo. Některé podniky skončily v rukou tunelářů a lidí, kteří je vytěžili a nechali padnout.

Jindy se ale podařilo najít lidi, kteří podnikům skutečně vrátili život. Převzali ztrátové společnosti, zorientovali se v novém tržním prostředí, pochopili potřeby zákazníků, změnili nabídku a dostali firmy zpět do zisku. Nebylo to kouzlo ani podvod. Byla to kombinace schopností, odvahy, práce a často i ochoty nést obrovské riziko.

Samozřejmě existují i případy, kdy velké podnikání prorůstá s politikou natolik, že vznikají oprávněné otázky o střetu zájmů nebo o tom, zda všichni soutěží za stejných podmínek. Takové situace si zaslouží důkladnou kontrolu a veřejnou debatu. To ale ještě neznamená, že každý bohatý člověk je automaticky zloděj.

Český oligarcha se navíc přece jen liší od toho ruského. V Rusku se obrovské podniky rozdávaly lidem z nejbližšího okolí prezidentů. Jejich majetek byl často podmíněn loajalitou vůči politické moci. Kdo přestal být loajální, mohl o všechno přijít. V krajních případech dokonce i o život.

V České republice je situace jiná. Má své problémy, ale přece jen fungují nezávislé soudy, svobodná média i pravidelné volby. I proto bych byl opatrný s přebíráním označení, která vznikla v úplně jiných politických podmínkách.

Často mám pocit, že slovo oligarcha dnes nepopisuje konkrétní způsob získání majetku ani skutečný vliv na stát. Stalo se spíše nálepkou. Stačí ji někomu přilepit a část veřejnosti už si zbytek příběhu domyslí sama.

Na závěr ještě jeden příklad. Andrej Babiš bývá velmi často označován právě tímto slovem. Tvrdí, že založil hnutí ANO proto, aby zabránil praktikám, které podle něj v české politice fungovaly před jeho vstupem do veřejného života. Jak úspěšný v tom byl a zda se mu jeho cíle podařilo naplnit, to už ať si každý čtenář posoudí sám podle dostupných faktů i podle vlastního názoru.

Možná bychom ale měli být opatrní s tím, abychom každého úspěšného podnikatele automaticky nepovažovali za podezřelého jen proto, že je bohatý. To totiž není kapitalistické uvažování. To je spíše návrat ke starému přesvědčení, že velký majetek je sám o sobě něčím podezřelým.