Kdo nechodí do kostela, nevěří v boha

Život ve víře není jenom chození do kostela. Je to životní styl. Řízení se přikázáními. Pokorný, bohabojný, střídmý život ve znamení boží lásky.

Věřících lidí si si vážím. Proč je jich ale u nás tak málo? Toť otázka.

Mám zkušenost, že ve většině případů se jedná o způsob žití, který přechází z generace na generaci.

Prostě „Když chodil do kostela můj tata, tak ja tež budu chodit do kostela.“ A když tata do kostela nechodil, tak s velkou pravděpodobností ani jeho potomci do kostela nezajdou.

Minulý režim s počty věřících pěkně zamával, a tak se stalo, že Česká republika je nejvíce ateistická země na světě.

Je to zajímavý jev. V sousedním Polsku nastal pravý opak. Komunistické restrikce způsobily, že se věřící ještě více semkli a Polsko tehdy i dnes patří k zemím s širokou základnou věřících aktivně přijímajících všechny aspekty víry (až přehnaně, viz názor na interupce a prezervativy).

Já v boha věřím. Do kostela ale nechodím. Hlavní důvody jsou dva. 1. Můj tata do kostela nechodí. 2. Nemám na to čas. Mám prostě jiné životní priority, které se snažím přenášet i na své děti.

Katolická víra je mi ale blízká, jsem v ní křtěný a jsou v ní křtěné i mé děti. Líbí se mi ideály, které prosazuje, interiéry kostelů, hudba, hluboké úvahy a celá ta nálada. Nároky na věřící mi ale přijdou přehnané. Nemyslím tím deset přikázání. Požadovat ale po dětech, aby se zúčastnily všech mší, a ještě docházeli dvakrát týdně na náboženství? Nehledě na další úkoly. To mi přijde přehnané. A nejen to. Více rozvádět to však nebudu.

Hlavní dominantou každé obce je kostel. To je bez diskuse. Umí si někdo představit, že by tomu bylo jinak? Ty naše malebné vesničky posazené do beskydských údolí a místo věže kostela čnící nad ostatními chalupami … nic. Myslím, že se shodneme. Byla by to katastrofa.

Nechápu lidi, kteří jsou vůči věřícím lidem netolerantní. Takový člověk, který má v podstatě vymytý mozek minulým režimem (věřící zase na oplátku mají ovlivněný úsudek tím, že věřil jejich tata) říká: „Jak vůbec může někdo věřit?“ A když mu pak umře maminka, tak jeho první kroky vedou na faru a on si zde objedná pohřeb se mší. Tedy s obřadem v plném rozsahu a ani mu to nepřijde divné.

Líbí se mi představa vzájemné tolerance. Kdyby se lidé vychovaní ve víře nedívali svrchu na nás bezvěrce. A kdyby ateisté převzali křesťanské ideály, akceptovali chování praktikujících věřících a žili ve vzájemné úctě.

Netvrdím, že jsou všichni špatní. Chtěl bych prostě, aby bylo tolerance v této oblasti více, než je jí dnes.

Až k stáru ubude povinností, začnu do kostela docházet více, než je tomu dnes (dnes tam nechodím vůbec, takže splnit to nebude tak těžké). Naučím se chovat správně při mši. Kdy mám co říkat, kdy si mám sednout, kdy se mám postavit a kdy si mám kleknout a sepnout ruce. Možná, že i něco zazpívám (v davu samozřejmě). Už teď se na tu dobu těším. Myslím, že to bude fajn.

Poznámka na závěr: Moje sestřenice žijící v Americe mi potvrdila, že v Americe se na otázku víry klade velký důraz. Je zde mnoho různých náboženství, mezi kterými zpravidla neexistuje nevraživost. Důležité je, že v něco věříte. Pokud ne, nejste společností uznáván.