Jak jsem se učil otcem býti

To, co vám dnes popíšu, nemám z vlastní hlavy. Hlavní myšlenku, kterou se budu snažit rozvinout, mi kdysi sdělil jeden věhlasný dětský psychiatr. A měl velkou pravdu.

Být otcem, nebo obecně rodičem, se musí člověk naučit. Nikdo se s tím nenarodí. Neexistuje na to povinný kurz, žádný řidičák na rodičovství, žádné závěrečné zkoušky. Prostě do toho jednoho dne spadnete. Bez přípravy. Bez návodu. A často i bez jistoty, že to zvládnete.

I já jsem se to učil. A Bůh ví, že jsem ve svém konání nebyl vždy dokonalý. Dělal jsem chyby – jako každý žák. Snad nebyly fatální. Snad nezanechaly šrámy, které by nešlo zahojit.

Po narození dětí se totiž začnete učit věci, které jste nikdy předtím nedělali. Péče o batole je úplně jiný svět. A jako rodiče dvojčat jsme to měli v intenzivní verzi – dvě hladová ústa, dvě plačící bytosti, dvě nekonečné série přebalování, uspávání, kojení, nočních vstávání. Někdy to byl docela záhul. Hlavně pro moji ženu. Ale i já jsem se snažil přiložit ruku k dílu.

Pamatuji si, jaký šok pro mě bylo stříhání nehtíků na prstíčkách, které měly jen pár milimetrů. Připadal jsem si jako chirurg bez atestace. A v tu chvíli jsem byl svým rodičům upřímně vděčný za to, že mám všechny prsty.

A tak jsem se postupně učil být otcem batolat, předškolních dětí, školáků. A učím se dodnes. Učím se, jak být rodičem dospělých lidí, což je paradoxně často těžší než přebalování. A dál-li Bůh, budu se učit až do smrti.

Nikdy jsem se nechoval jako člověk, který sežral všechnu moudrost světa. Přijímal jsem rady starších, i když mi to často lezlo na nervy. Měl jsem pocit, že mi někdo mluví do života, do výchovy, do věcí, které bych měl zvládat sám. Ale snažil jsem se. Jak nejlépe to šlo.

A právě to je možná ta nejdůležitější pointa: každý by si měl přiznat, že se učí. Že něco neumí. Že dělá chyby. Není to ostuda. Ostuda je hrát si na neomylného génia a přitom zanechávat za sebou spoušť.

V širším kontextu se vlastně učíme všechny své životní role. Nejen rodičovství. Učíme se být podnikatelem či zaměstnancem, nadřízeným či podřízeným, manželem, sousedem, občanem, členem Sokola, katolíkem, ateistou, voličem, daňovým poplatníkem a já nevím čím ještě. Většinou bez přípravy. Bez manuálu. Prostě instinktivně, s tím, co nám bylo dáno geneticky, výchovou, zkušeností.

Hrajeme role podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

A právě tahle nepřetržitá škola života je možná to nejcennější, co máme. Pomalu, bolestivě, s omyly a pády se stáváme moudřejšími. Pokud tedy máme odvahu se učit, a ne jen obhajovat své chyby.

A to je dobře. Protože dokonalí rodiče, dokonalí lidé a dokonalé životy neexistují. Existují jen lidé, kteří se přestali učit a lidé, kteří se učí dál.

A já chci patřit do té druhé skupiny.