Dvanáctsettrojka

Jen málokteré československé auto budí tolik emocí jako legendární Škoda 1203. Někdo na ni nedá dopustit, jiný ji považuje za technickou katastrofu. Pravda je, že obě skupiny mají vlastně pravdu.

Vývoj vozu začal už na konci padesátých let. Československo tehdy zoufale potřebovalo lehkou dodávku pro řemeslníky, nemocnice, poštu i státní podniky. Jenže vývoj se vlekl a sériová výroba byla spuštěna až v roce 1968. To už byla konstrukce téměř o deset let stará. V době, kdy západní automobilky přicházely s modernějšími dodávkami, začalo Československo vyrábět vůz, který byl už při svém zrodu zastaralý.

A nebylo to jen stářím konstrukce. Škoda 1203 byla od samého začátku kompromisem. Konstrukéři použili techniku z osobní Škody Octavia – podvozek, nápravy, motor i převodovku – které byly jen částečně upraveny pro mnohem těžší dodávkový automobil. To, co ještě obstojně fungovalo pod lehkým osobním vozem, mělo najednou vozit půl tuny nákladu, zdravotnické vybavení nebo řemeslníky s materiálem.

Výsledek tomu odpovídal. Převodovky i diferenciály často vyžadovaly generální opravy už po několika desítkách tisíc kilometrů, motory při těžkém provozu také nevynikaly dlouhou životností a vůle v řízení i přední nápravě byly téměř standardní výbavou. Řízení nikdy nepatřilo k silným stránkám tohoto vozu.

Samostatnou kapitolou byla kvalita výroby, zejména po přesunu produkce do Trnavských automobilových závodů. Kus od kusu se lišil. Špatně lícovaly dveře, zatékalo dovnitř, zadní vrata často nešla pořádně zamknout a některé vozy působily dojmem, jako by je dokončovali v pátek odpoledne. Naše dvanáctsettrojka měla například palubní desku namontovanou viditelně nakřivo.

Přesto se těchto vozů vyrobilo více než 69 tisíc a na českých i slovenských silnicích sloužily neuvěřitelně dlouho. Sanitky, pohřební vozy, mikrobusy, dodávky, servisní auta i pojízdné dílny. Ještě hluboko v devadesátých letech nebylo výjimkou potkat je v každém druhém městě.

I já k nim mám zvláštní vztah.

Po revoluci založil můj otec instalatérsko-elektrikářskou firmu. A protože jiných dodávek tehdy moc nebylo, vlastnil jich hned několik. Mně bylo kolem dvaceti let a běžně jsem pomáhal s jejich opravami. Chlapi auta nejdříve vyvařili, opravili všechno, co bylo potřeba, a společně jsme je potom lakovali.

Byla to nekonečná práce.

Auto sloužilo ke všemu. Přes den vozilo trubky, radiátory a materiál na stavby. Jenže otec byl zároveň muzikant. Večer se z dodávky stěhovaly instalatérské vercajky, naložily se aparatury, hudební nástroje a spoluhráči a odjíždělo se na ples nebo svatbu.

I já jsem měl možnost se v ní několikrát svézt. A byl to zážitek.

Slabý motor, obrovská vůle v řízení, vysoká karoserie a podivné těžiště nedovolovaly žádné velké závodění. Když jsem s ní jel osmdesátkou, měl jsem pocit, že už riskuji život. Dnes se tomu směju, ale tehdy mi do smíchu moc nebylo.

Samostatnou disciplínou bylo řazení.

Před rozjezdem jste zařadili dvojku. Z ní jste pak našli jedničku a po rozjezdu znovu dvojku. Tam většinou problém nebyl.

Jenže dostat tam za jízdy trojku, to už chtělo zkušenosti. Nejprve zvláštním hákovitým pohybem vyřadit dvojku, pak zařadit čtyřku a teprve z ní trefit trojku. Kdo to neuměl, ten chvíli míchal pákou ve vzduchu, zatímco převodovka vydávala zvuky připomínající mlýnek na maso. Jakmile jste konečně dosáhli potřebné rychlosti, zařazení čtyřky už bývalo tou nejjednodušší částí celé operace.

Historek bych mohl vyprávět desítky.

Chlapi běžně vozili čtyřmetrové lešeňové trubky a přetěžovali auto způsobem, ze kterého by dnešní technik na STK dostal infarkt.

Jednou mě otec vezl z vesnické zábavy. Vracel se z hudební produkce a já šel pěšky z Metylovic domů do Palkovic. Když jsem stopoval projíždějící auto, držel jsem v ruce cigaretu.

Jenže to projíždějící auto byla právě otcova dvanáctsettrojka.

Kdysi mi řekl: „Až tě uvidím kouřit, dostaneš přes hubu.“

A sliby se mají plnit.

Zastavil, jednu mi opravdu vlepil, otevřel dveře, naložil mě dovnitř a odvezl domů. Ostudu jsem měl před půlkou vesnice.

Jindy jel služebně do Ostravy. Asi třicet kilometrů od domova se mu zasekla rychlost a nešla vyřadit. Převodovka byla u tohoto auta naštěstí dobře přístupná z nákladového prostoru.

Asistenční služby tehdy nikdo neřešil.

Otec je vyučený opravář zemědělských strojů, jenže tentokrát u sebe neměl ani šroubovák. Jediné, co našel, byl dvousetmilimetrový hřebík a malý svěráček na napínání pletiva. Poklepáváním svěráčku na hřebík a hlavičky šroubů postupně povolil plechový kryt, potom šroubek po šroubku víko převodovky. Rychlost vyřadil, všechno stejným způsobem zase složil a po několika hodinách odjel domů.

Jindy, v zimě, zase vzal do Ostravy maminku, aby si během jeho práce zašla po obchodech. Auto mu však připomnělo, že výměna oleje se opravdu nemá odkládat. Ojnice prorazila blok motoru, olej se rozlil po silnici a oni zůstali stát uprostřed města s autem, které už nikam neodjelo.

A úniky chladicí kapaliny?

Ty byly skoro na denním pořádku. Tehdy se používal Fridex. Jeho přítomnost jsme kontrolovali po svém. Namočili jsme prst do kapaliny a olízli ho. Když byl dostatečně sladký, věděli jsme, že je všechno v pořádku.

Dnes by mě něco takového ani nenapadlo.

Bylo to strašné auto. Hlučné, pomalé, poruchové, nepohodlné a technicky beznadějně zastaralé.

A přesto na něj vzpomínám rád.

Možná proto, že auta tehdy nebyla jen dopravním prostředkem. Byla součástí života celé rodiny. Byla u začátků otcovy firmy, vozila materiál na stavby, muzikanty na plesy, občas i mě domů ze zábavy.

A tak se stalo něco zvláštního. Na jedno z nejhorších aut, která kdy v Československu vznikla, mám vlastně jedny z nejhezčích vzpomínek.