Díkůvzdání

Díkůvzdání?Jistě, většině z nás naskočí obrázek krocana, americké vlajky a rodinné hostiny. Typický americký svátek, řeknete si. Zkusme se ale na chvíli oprostit od kultury a tradic a podívat se na to slovo samotné.

Vzdát dík. Poděkovat. Projevit vděčnost.

To je význam, který se skrývá pod všemi těmi krocany, dýňovými koláči a televizními přenosy z NFL. A když se nad tím zamyslíme: kdy naposledy jsme opravdu poděkovali? Nejen ze slušnosti, ale doopravdy, ze srdce?

V dnešní době, kdy je tolik lidí zvyklých spíš žádat, očekávat a kritizovat, se dík stává vzácným. A přitom každý z nás má, ať už chce, nebo ne, za co děkovat.

Možná to není dokonalé. Možná nás občas něco trápí, bolí, štve. Ale stále máme komu děkovat:

• Rodičům nejen za to, že nám dali život.
• Partnerům nejen za to, že nás doprovázejí, i když to s námi není vždy lehké.
• Dětem nejen za to, že nás učí trpělivosti, lásce a bezpodmínečné oddanosti.
• Přátelům nejen za to, že tu jsou, když to potřebujeme.
• Přírodě nejen za to, že dýcháme, že nás léčí i inspiruje.
• Společnosti, že, se všemi chybami, pořád drží pohromadě.
• Šéfovi za práci, pochopení a podporu.
• Bohu, vesmíru, životu – podle toho, v co věříme, za všeobjímající lásku.

Zastavme se na chvíli.
Zavřeme oči.
Skloňme hlavu a v tiché vnitřní modlitbě poděkujme.

Možná se nic nestane.
Anebo se stane něco zásadního – ucítíme pokoru, klid a hlubokou lidskost, která nás spojuje se všemi ostatními. Vděčnost není jen slovo. Je to postoj. A někdy uzdravuje víc než tisíc léků.