Člověk je tvor chybující

Troufám si tvrdit, že chybuje každý. To není žádná katastrofa. Je potřeba to vyřešit sebereflexí a odpuštěním.

U mého tchána například si možnost pochybení moc představit neumím. On je totiž pan dokonalý. A to nemyslím nijak hanlivě. Opravdu je to skvělý člověk, který toho v životě hodně dokázal. O tom ale dnes psát nechci.

Otočím to raději na sebe.

Já jsem už dost starý, a tak se u mě pár chyb nasbíralo. Myslím si, že v dětství jsem párkrát ublížil rodičům i sestře. Docela si vybavuju situace, kdy jsem se jich nějak nešetrně dotknul. To platí i o některých mých kamarádech. Běžné lumpárny ani nepočítám.

Moje slabá vůle způsobila, že jsem nevydržel v žádném kroužku ani u hraní hudebních nástrojů. Rodiče na mně moc čas neměli, a tak jsem měl dost velkou svobodu. „Nechceš, tak si tam nechoď.“ Říkávali.

O svou vrozenou skoliozu jsem také příliš nepečoval. Nebyl jsem dost uvědomělé dítě, které samo cvičí a dbá na držení těla. V dospělosti se mi to vymstilo.

V období dospívání to bylo především o vztahu k dívkám. Jelikož jsem se v té době takzvaně hledal, choval jsem se jako úplný pitomec. Moc se mi to nechce rozvádět, ale byly zde případy, kdy jsem v sedmnácti opustil svou hodnou patnáctiletou dívku proto, že mi odmítala víte co. Taky jsem pak udržoval nějaké vztahy na velmi povrchní úrovni, přestože dívky stály o něco stálého. O tom, co se dělo na vesnických zábavách raději podrobně ani hovořit nebudu. Pod rouškou alkoholu mladý člověk dokáže docela vyvádět. Já jsem nebyl výjimkou.

Když mi bylo 23 let, tak jsem něco provedl nebo řekl mé sestře. Nebo jsem někomu něco nešetrného řekl o ní. Prostě jsem jí ublížil. Vyčetla mi to až po 27 letech. Teda vyčetla. Oznámila mi to. Já si na to vůbec nepamatuju.

To, že jsem seknul se Strojní fakultou VŠ hned v prvním ročníku jsem snad vykoupil tím, že jsem vystudoval Systémové inženýrství na fakultě Ekonomické.

Pak jsem asi už nic zásadního neprovedl.

Až do doby než přišla moje psychická nemoc. Bipolární porucha se projeví mj. tím, že jste neurotický a prchlivý. A to je problém. Moje okolí to snad nějak zvládlo (a zvládá doposud), i když moje dcera tvrdí, že má z tohoto období nepěkné vzpomínky, které u ní někdy přecházejí do menší deprese či úzkosti.

Vlastní projevy člověka v mánické fázi, to je kapitola sama o sebe. Poznamenám jen, že si vše dobře pamatuju a nosím to v sobě. Nijak se tím ale neužírám. Viz níže.

Nemůžu říct, že od té doby je vše zalité sluncem. Občas člověk ujede. Řekne něco nevhodného, nebo tak podobně.

A jak to máte vy? Máte podobné vzpomínky? Možná ne tak pestré, ale nějaká ta chybička se jistě i u vás najde. Co říkáte?

Nesmíte se ale trápit tím co bylo. To by byla velká chyba. Správný člověk se ze svých chyb poučí a dá si velký pozor na to, aby už žádné nedělal. To je samozřejmostí. Trápení a vyčítání si něčeho, co už nejde vrátit zpátky, co se stalo před mnoha lety, to není dobré.

Musíte si odpustit. I lidem, kteří ublížili vám. I těm musíte odpustit. A víte proč?

Člověk, který není schopen odpustit, se trápí. Je smutný z toho co se stalo. Neustále si to vyčítá, nebo živí nenávist a podobné emoce. Ty jsou pro naše tělo velmi škodlivé. Přispívají k psychické nerovnováze a dokonce mohou způsobit i velmi vážné nemoci. To už se dneska ví.

Nejde o to, abyste nepožadovali adekvátní trest. Nebo abyste se nepokusili usmířit se svou sestrou. Mluvím zde o něčem jiném. Mluvím o té tenzi. Tlaku, který na vás působí, a který vám ubližuje. Ten musíte vypnout. Jako tlačítko. Žádná negativní emoce zde nemá své místo. Jen tak dosáhnete vnitřního klidu a přispějete ke svému zdraví. A toho dosáhnete jedině díky odpuštění.