Černobílá Amerika

Ještě v šedesátých letech minulého století fungovala ve Spojených státech otevřená rasová segregace. Přestože mnozí černí Američané reprezentovali svou zemi na olympiádách i pódiích doma, nesměli sedět v restauracích pro bílé.

Historie, na kterou by kolébka demokracie nejraději zapomněla, nám přitom připomíná, že svoboda není samozřejmost.

Mladí lidé si to dnes možná ani neumí představit. Spojené státy, které se rády označují za „kolébku demokracie“, měly ještě před pár desítkami let zákony a nepsaná pravidla, která dělila společnost podle barvy pleti.

Černí Američané měli svá místa v autobusech, svá kina, školy, toalety i restaurace. Do prostor určených pro bílé vstoupit nesměli. Když se chtěli napít vody z „bílé“ fontány, riskovali potíže. A to všechno v zemi, která si stavěla pomníky svobody a rovnosti.

Do této Ameriky se narodili i slavní sportovci, které svět obdivoval.
Jesse Owens, čtyřnásobný olympijský vítěz z Berlína 1936, zahanbil Hitlerovu ideu o nadřazenosti bílé rasy. Přesto po návratu domů nesměl bydlet ve stejné čtvrti jako jeho bílí kolegové. Na slavnostní recepci k jeho poctě musel jet služebním výtahem – bílí hosté měli hlavní výtah pro sebe.

Podobně Muhammad Ali, legendární boxer a trojnásobný mistr světa, prožíval hluboký vnitřní rozpor. Na jedné straně reprezentoval USA a získal také olympijskou medaili. Na druhé viděl, jak se s jeho lidmi zachází. „Proč bych měl zabíjet Vietnamce, když se mnou doma zacházejí hůř?“ řekl, když odmítl narukovat do války. Za svůj postoj zaplatil zákazem boxovat a ztrátou titulu.

Ani hudba nebyla útočištěm rovnosti. Ray Charles, slepý génius, který spojil gospel, jazz i blues, odmítl vystupovat v sálech, kde bylo publikum rozdělené podle barvy pleti. Za to stanul před soudem. Dnes se o něm učí v učebnicích hudby a má státní svátek.

A dalo by se pokračovat. Jackie Robinson, první černý hráč v americké baseballové lize, čelil výhrůžkám smrti. Billie Holiday byla pronásledována za to, že zpívala píseň Strange Fruit – o lynčování černochů.

Z dnešního pohledu to působí nepochopitelně. Právě proto je důležité tyto příběhy znát.

Svět ale není černobílý. Amerika má své stíny, ale i obrovskou schopnost sebereflexe. A přestože není dokonalá, západní demokracie – se všemi svými chybami, selháními a výčitkami – je stále to nejlepší, co lidstvo dokázalo vymyslet. A tak nezbývá než na sebereflexi věřit. Přešlapy udělali všichni.