Blogerova zpověď

Musím se hned na začátku k něčemu přiznat. A trochu se za to stydím. Moc nečtu. Vím, že od člověka, který sám píše a dokonce hodlá vydat knihu, to zní poněkud podivně. Možná až nepatřičně.

Spisovatelé přece obvykle vyprávějí, jak od dětství hltali jednu knihu za druhou. Jak s baterkou pod peřinou četli Vernea, Londona nebo Foglara.

Já ne.

Málo co mě při čtení dokáže opravdu zaujmout. A navíc mám ještě jednu nepříjemnou vlastnost. Pokud nejsem dokonale odpočatý, stačí pár stránek a začnou mi padat oči. Kniha funguje spolehlivěji než prášek na spaní.

O to podivnější je, že psaní jsem miloval odmalička.

Objevil jsem to někdy ve třinácti letech. Ve škole jsme dostávali slohové práce a zatímco pro někoho představovaly utrpení, já se na ně těšil.

Vzpomínám si na jednu, která se mi vryla do paměti. Byla o tom, jak jsem ve třinácti dostal důvěru. Měl jsem zabít a naporcovat vánočního kapra. Souboj s kluzkou rybou jsem tehdy popsal tak barvitě, že jsem rozesmál celou třídu. Ryba při něm, pravda, dost trpěla. Postupně navštívila kbelík s popelem, uhlák a na chvíli se ocitla dokonce i v tlamě našeho psa. U štědrovečerní večeře už naštěstí nikdo nic nepoznal. A tak to začalo. Od té doby mě bavilo vzít nějaké téma, rozvinout ho, něco kolem něj vystavět a nakonec z něj vytvořit příběh nebo úvahu. Že mě psaní neopustilo ani později, ukázala maturitní písemka. Vybral jsem si téma „Zamilovaný dopis“. Vystavěl jsem tehdy tak silně citově podložené řádky, že profesorka prohlásila, že něco tak upřímného ještě nečetla. A odmítla ho před třídou přečíst, jako příliš otevřený.

Tehdy jsem tomu žádný zvláštní význam nepřikládal. Dnes, když se za tím ohlížím, vidím, že už tam někde byly základy toho, co dělám nyní. Jednou jsem dokázal lidi rozesmát příběhem o nebohém kaprovi, podruhé jsem psal o citech. A přesně mezi těmito dvěma póly se vlastně pohybuji dodnes.

Něco ve mně tehdy evidentně bylo. Jen jsem dlouho nevěděl co.

Jak léta plynula, několikrát jsem se pokusil napsat nějakou povídku. Říkal jsem si, že když mě baví psát, mohl bych přece něco vytvořit.

Jenže to nebylo ono.

Dokázal jsem něco vymyslet, pár stránek napsat, ale chyběla mi chuť pokračovat. Postavy, zápletky, vymyšlené světy – tohle zkrátka nebyla moje parketa.

A tak jsem psaní na dlouhá léta prakticky opustil.

Až někdy kolem padesátky jsem objevil blog.

A najednou jako kdyby někdo odemkl ty správné dveře.

Ten nápad přišel během jedné ataky mánie. Jel jsem zrovna na služební cestu do Brna a hlavou mi začaly létat náměty. Jeden za druhým. Než jsem dorazil na místo, měl jsem v hlavě snad dvacet témat na články. Po příjezdu jsem honem vytáhl blok a všechno si zapsal, abych o ty nápady nepřišel. Návštěvu u zákazníka jsem naštěstí ustál a svůj tehdejší pracovní úkol s vypětím sil splnil.

Začal jsem psát.

Vznikl první článek, druhý, třetí...

A potom nic.

Studna vyschla.

Říkal jsem si, že moje slavná spisovatelská kariéra měla tedy poměrně krátké trvání. Tři články a šlus.

Jenže potom, zhruba po třech letech, jsem jednou cvičil. Po cvičení jsem relaxoval, prodýchával tělo a měl příjemně prázdnou hlavu. A najednou – bác.

Nápad na článek.

A hned další.

A další.

Během chvíle jsem měl čtyři.

Tentokrát už to nebyla žádná výrazná mánie. I když nějaké lehké povznesení nálady v tom možná bylo. Každopádně se něco změnilo.

Od té doby píšu.

Nápady ke mně přicházejí zvláštním způsobem. Nedokážu si sednout ke stolu a poručit si: Tak, a teď vymyslíme článek.

Takhle to u mě nefunguje.

Přijdou samy. Při cvičení. V autě. V práci. Při rozhovoru. Když si na něco vzpomenu. Někdy stačí jedna věta, kterou někdo pronese, a v hlavě se mi začne rozvíjet celé téma.

A já už jsem se naučil jediné: rychle si ho zapsat.Ideální k tomu je cloudové úložiště dostupné z kteréhokoliv počítače.

Zaplaťpánbůh za tyhle okamžiky.

Psaní se totiž pro mě stalo něčím mnohem důležitějším, než jsem na začátku očekával.

Relaxuju při něm.

Když jsem ve stresu, psaní mě dokáže zklidnit. Myšlenky, které mi létají hlavou, dostanou nějaký řád. Některé věci si díky psaní uvědomím teprve ve chvíli, kdy je vidím napsané před sebou.

A navíc mám pocit, že mohu něco předat.

Za těch více než padesát let jsem něco prožil. Mám spoustu zážitků. Udělal jsem spoustu chyb, něco se mi povedlo, něco nepovedlo a o lecčems jsem za ta léta změnil názor. Když některá z těch zkušeností někoho pobaví, přiměje k zamyšlení nebo mu dokonce v něčem pomůže, má pro mě psaní ještě větší smysl.

A v poslední době jsem dostal ještě jednoho pomocníka.

Umělou inteligenci.

Pro mě je to téměř ideální spojení. Já přinesu myšlenku, vzpomínku, příběh nebo změť vět a ona mi pomůže dát tomu tvar. Opraví chyby, upozorní mě, když se opakuju, pomůže s kompozicí. Ale příběh, názor a zkušenost zůstávají moje.

Díky tomu píšu mnohem snadněji než dřív.

Je vlastně zvláštní, jak dlouho může člověku trvat, než objeví něco, co v něm bylo odjakživa.

Mně to trvalo skoro čtyřicet let.

Ve třinácti jsem miloval slohovky. Pak jsem celý život hledal formu a způsob psaní. A až někdy kolem padesátky nalezl to, co mi přesně vyhovuje. Stručné sdělení, krátké příběhy ze života, které mají pobavit, poučit a nebo lépe vyburcovat mysl čtenáře, aby si na daný problém udělal vlastní názor.

Hledal jsem, o čem psát.

Dnes už to vím.

O životě.

Protože jsem za těch padesát let toho přečetl možná méně, než bych měl.

Ale zato jsem toho dost zažil.