Babička Milka, nejmilejší babička

Když je mi nejhůř, vzpomenu si na babičku Milku. Je to proto, že moje nejdražší babička Milka byla dáma, se kterou se život nemazlil, a přesto se za všech okolností usmívala.

Dodávala všem síly a optimismu svým úsměvem a hřejivým slovem. A při tom se dožila požehnaného věku 95 let.

Nejdřív uvedu jen pro ilustraci pár střípků z jejího života.

Nomen omen. Když se rodiče malé holčičky vypravili začátkem minulého století na matriku, žádali pro svoji dceru jméno Milka. To ale nebylo v kalendáři, a tak jí jen pro formu vybrali jméno Emílie. To ale nikdy nepoužívala. Pro všechny byla prostě Milka.

V dětství ji napadl pes, který ji v podpaží vytrhl kus masa. Celý život zde měla škaredou jizvu a bála se pak psů.

Za druhé světové války zasáhl dům, ve kterém s rodiči žila, dělostřelecký granát a dům začal hořet. Ze sklepa se dostali okénkem, kterým jim ruští vojáci podávali mokré deky. Těmi se zakrývali, když se plazili ven z domu.

Po válce se vdala, ale potkalo ji neštěstí. Její manžel spáchal sebevraždu a opustil tak ji i jejich dvě děti.

Po nějakém čase si našla přítele, se kterým žila na Myslíku. On měl už děti z bývalého vztahu. Babička se starala o jejich výchovu. Jedním z nich byl chlapec, který onemocněl rakovinou. Zemřel v 26ti letech. Do posledních chvil o něho pečovala.

V pozdějším věku, kdy už její přítel nežil, soužití s jeho rodinou příliš nefungovalo, a tak v 68 letech odešla do domova důchodců do Rožnova.

Všem ranám ale nebyl konec. Když bylo jejímu synovi 40 let, zemřel při autonehodě.

Babička celý život tvrdě pracovala. To bylo poznat už z jejích rukou. Krátké, široké a ohnuté prsty prozrazovaly, že byly zvyklé držet celé dni motyku. Prý se mj. nechávala najímat na okopávání záhumenek za 4 kč na hodinu. Nádherně vyšívala. Mám od ní na památku nějaké ubrusy a dečky.

Z politiky si taky nedělala těžkou hlavu. Myslím, že byla komunistka. Při tom je ale známá historka, kdy vybírala na dědině příspěvky do KSČ a současně peníze na Hostýnskou pouť.

V domově důchodců strávila 27 let.

Teď něco o mém vztahu k babičce.

Nebyla to pravá babička, ale prateta - sestra dědy. Nikdy jsme ani společně nežili ve společné domácnosti, přesto velmi přilnula k mému srdci. Když mi byly zhruba tři roky, byl jsem u ní na hlídání. Pravá babička byla ještě zaměstnaná v hospodě, a tak mí rodiče zaplatili hlídání. Moc si toho z té doby nepamatuju, ale vím jen, že mi u ní bylo dobře. Určitě ale vím, že mi zpívala. „Kterou písničku ti mám zazpívat Marečku?“ ptala se. „Veselá je veselá,“ odpověděl jsem. Na moji oblíbenou písničku Veselá je dědina jsem si s babičkou po 25 letech zatančil na své svatbě sólo. Bylo to moc pěkné.

Pak už nás babička navštěvovala jen občas, když měla cestu kolem. Vtiskla mi vždycky do dlaně bonbón nebo dvacetikorunu a já jsem byl v tu chvíli nejšťastnější na světě. Hlavně pro ten její neustálý úsměv, kterým vás doslova pohladila po duši.

Ještě po letech, když jsem ji se svými malými dětmi navštívil v domově důchodců, byl jsem svědkem, jak sedí na lavičce mezi ostatními babičkami. Všechny strhané, zamračené, skleslé. A ona jako vždy vzpřímená, úsměv od ucha k uchu. Dodávala jim všem energii.

Je to záhada, jak to všechno zvládala. Jak to dokázala, že si zachovala optimismus a dobrou náladu po celý život? Nesouvisí to náhodou s teorií pana doktora Koláře, která říká, že stres je důležitou součástí našeho život a, že nás posiluje? Taky ta její pracovitost. Ta v tom bude taky hrát roli. Vždyť práce přece léčí všechny duševní neduhy.

Poučení z toho vyplývá následující. I když se s vami život nemazlí, je třeba si zachovat klidnou mysl. Myslet pozitivně a vše negativní a smutné, co vás sužuje rychle zapomenout.