Anglie 92 – nultý díl: Cesta, která vůbec nevyšla

Bylo mi devatenáct. Bylo pár let po revoluci a svět, který byl pro nás ještě nedávno téměř nedostupný, se najednou otevřel. A tak jsme dostali nápad. Pojedeme do Anglie.

Ne na dovolenou. Na brigádu. Měsíc budeme pracovat na farmě, vyděláme nějaké peníze, poznáme kus světa a vrátíme se domů.

Měli jsme zvací dopis, krosny, nějaké peníze a hlavně sebevědomí devatenáctiletých kluků, kteří ještě netušili, kolik věcí se může pokazit.

Pokazily se skoro všechny.

Do Anglie jsme sice vyrazili, ale z plánované brigády se velmi rychle stalo něco úplně jiného.

Dobrodružství.

Stopovali jsme přes Evropu v době, kdy neexistovaly mobilní telefony, navigace ani internet. Když jsme někde vystoupili z auta, často jsme vůbec netušili, kde budeme večer spát a kdo nás poveze dál.

Spali jsme tam, kde se dalo.

Na odpočívadlech. V trávě. V malém lesíku uprostřed města. Před panelákem. A jednou jsme si dokonce ustlali na místě, jehož skutečný účel jsme zjistili až ráno, když nás probudila dechovka.

Svezli nás lidé, na které jsem už dávno zapomněl.

A také lidé, na které nezapomenu nikdy.

Student, který si za několik měsíců práce vydělal na nové auto.

Zlatník v Mercedesu.

Policisté, kteří nám velmi důrazně vysvětlili, kde se stopovat nesmí.

Podivná dvojice krajanů, z nichž jeden byl vyučený rybář a druhý básník poněkud svérázného životního stylu.

A jeden z nich mi během cesty připravil zážitek, kvůli kterému jsem se musel na dálničním odpočívadle kompletně převléknout.

Potkali jsme lidi neuvěřitelně ochotné.

A také lidi, kteří po vyslechnutí našeho příběhu raději okamžitě nastartovali auto a odjeli.

Jedli jsme tak dlouho lunchmeat, až jsme ho začali nenávidět.

Jezdili jsme cik cak přes půl Evropy.

A když jsme se konečně dostali zpátky do Československa, pokračovali jsme cik cak ještě přes naši vlastní republiku.

Celá cesta měla skončit úplně jinak.

Měli jsme přijet domů s vydělanými penězi a vyprávět, jak jsme pracovali v Anglii.

Peníze jsme nepřivezli.

Místo nich jsem si přivezl něco jiného.

Příběh, který si pamatuji dodnes.

Je starý více než třicet let.

A teď vám ho budu postupně vyprávět.

Anglie 92.

Příští týden začínáme.