Anglie 92 - 5. díl

V minulém díle jsme vycestovali z Francie a dojeli až do Lucemburku. Cestou jsme si s naším anglickým řidičem povídali a poprvé v životě ochutnali trochu trávy.

Teď nás čekala další etapa.

Průjezd Německem.

V Lucemburku jsme stopli mladého německého studenta. Samozřejmě jsem si i s ním celou cestu povídal. Dost mě potěšilo, že si o nás myslel, že jsme Američani. Asi jsem v tu chvíli hovořil americkou angličtinou. Dozvěděl jsem se od něj jednu věc, která mě tehdy doslova odrovnala.

Jezdil prý do Lucemburska studovat. Studium ale na tři měsíce přerušil, protože si potřeboval vydělat na nové auto.

„Za tři měsíce sis vydělal na nové auto?“

Ptal jsem se s úžasem.

Ne na nějakou plečku.

Na nový Opel Kadett.

To bylo něco, co jsme si tehdy vůbec neuměli představit. My jsme přijeli z Československa roku 1992 a najednou jsem seděl vedle kluka přibližně našeho věku, který si na tři měsíce odskočil ze školy do práce a vydělal si na nové auto.

Pro mě to byl úplně jiný svět.

Student nás vysadil na malém dálničním odpočívadle. Nebylo tam skoro nic. Jen pár stolů s lavičkami.

Začínalo se smrákat, a tak jsme se začali chystat ke spánku. Rozhodli jsme se, že budeme spát blízko sebe. Jeden na stole, druhý na lavičce hned vedle.

V noci mě probudilo hlasité syčení vzduchových brzd.

Přímo u mé hlavy zastavil kamion.

Řidič vystoupil a udělal něco, co už jsem vlastně znal z předchozího noclehu. Naklonil se ke mně. Obličej měl snad dvacet centimetrů od mého a chvíli mě pozoroval.

Zamrkal jsem.

Pochopil, že žiju a jsem v pořádku.

Kousek dál se vyčůral, nastoupil do kamionu a zase odjel.

Ráno jsme posnídali holý lunchmeat a zapili ho čistou vodou. Chleba už jsme dávno neměli.

A vydali jsme se stopovat.

Přímo na dálnici.

Bylo to, jak se říká, dost o hubu. Na německých dálnicích se kolem nás auta míhala obrovskou rychlostí. Snažili jsme se najít místo, odkud by nás řidiči viděli už z dálky a měli alespoň nějakou možnost zastavit.

Moc to nepomáhalo.

Nikdo nezastavoval.

Začínali jsme být zoufalí.

A pak se zničehonic objevilo auto, které skutečně zastavilo.

Konečně!

Bohužel nás jeho posádka svézt nechtěla.

Byla to Policie.

Jestli to náhodou nevíte, na dálnici se stopovat nesmí.

Policisté nás vyhnali za svodidla a křičeli:

„Go out!“

Poslechli jsme. Začali jsme se škrábat do kopce nad dálnicí a policisté po chvíli odjeli.

Tak jsme slezli zpátky a vrátili se na odpočívadlo.

Tam jsem začal používat metodu, kterou jsem si už pdříve vyzkoušel na pumpě ve Francii. Obcházel jsem auta, která přijížděla na odpočívadlo, a ptal se řidičů, jestli by nás nevzali s sebou.

Po několika hodinách se na nás konečně usmálo štěstí.

Přijel černý americký voják v obrovském červeném americkém kupé.

Šel jsem za ním.

„Můžete nás vzít s sebou?“ zeptal jsem se.

„Kam?“

„To je jedno. Hlavně pryč z dálnice.“ Řekl jsem.

Souhlasil.

Dovezl nás do nedalekého města a vysadil přímo v centru. Došli jsme do parku a chvíli odpočívali. Byl jsem z cestování strašně unavený. Lehl jsem si na lavičku a usnul.

Když jsem se probudil, uvědomil jsem si drobný problém.

Nevěděli jsme, kde jsme.

A tak jsem začal oslovovat kolemjdoucí:

„Excuse me, can you tell me where I am?“

Někteří mi nerozuměli.

Jiní rozuměli, ale nechápali.

Asi si nedokázali představit, jak se může člověk ocitnout uprostřed města a nemít nejmenší tušení, jak se to město jmenuje.

Nakonec jsme narazili na paní, která naši situaci pochopila.

Ludwigsburg.

Vytáhli jsme naši mapu Evropy. Ludwigsburg na ní samozřejmě nebyl, a tak nám ho paní propiskou do mapy zakreslila.

Teď už jsme alespoň věděli, kde jsme.

Přímo v centru jsme stopli dalšího člověka, který byl pro mě tehdy také zajímavý. Měl trvalou, melír a v uchu náušnici. Dnes na tom samozřejmě není nic zvláštního. Jenže na něco takového jsem z domova zvyklý nebyl.

Hodil nás na pumpu na okraji města.

A tam už jsem zase rozjel svou osvědčenou metodu. Chodil jsem od auta k autu a hledal někoho, kdo by nás vzal dál.

Nakonec jsem oslovil majitele nádherného Mercedesu.

Souhlasil.

Naložili jsme věci, nastoupili a vyrazili.

Netušili jsme, že právě tento člověk nás doveze na místo, kde nás čekají další osudová setkání.