Anglie 92 - 4. díl

V minulém díle jsme pokračovali směrem na Paříž. Od milé mladé Francouzky jsme byli pozváni na nocleh, který jsem ze slušnosti odmítl. A tak jsme zůstali na pumpě, kde nás naše zachránkyně opustila.

Koupili jsme si zde mapu Evropy. Usoudili jsme, že by nebylo špatné alespoň přibližně vědět, kde se nacházíme a kam nás který řidič veze. Do té doby jsme totiž všem jednoduše věřili, že když řeknou „Paris“, jedou na Paříž.

Žádnou mapu jsme neměli.

Po její koupi přišlo důležité rozhodnutí. Cestovali jsme stopem poprvé v životě. Viděli jsme najednou jak zdlouhavé a náročné to je. Rozhodli jsme se, že do Paříže nepojedeme a budeme se snažit dostat co nejkratší cestou domů. Každý stop jsme si zkontrolovali na mapě a když to bylo alespoň trochu východním směrem, nasedli jsme. Projeli jsme nakonec Evropu tak trochu cik cak. Nejdřív nahoru na severovýchod, pak dolů na jihovýchod. Nakonec jsme ale dojeli domů.

Z Francie nás nakonec vyvezl asi padesátiletý Angličan. Měl stařičký obytný Ford Transit a nad zadním nárazníkem mu viselo jízdní kolo.

Právě tady se naplno rozvinul zvyk, který mě potom provázel po celý zbytek cesty. Se všemi řidiči, kteří uměli anglicky – a těch už byla na další trase většina – jsem si povídal.

A povídal jsem si s nimi celou cestu.

Vyprávěl jsem náš příběh, něco o sobě, o Československu, o tom, co se nám přihodilo v Anglii, a vůbec o všem možném. Byl jsem naprosto unesený tím, že moje angličtina skutečně funguje.

Strašně mě to chytlo.

Slovní zásobu jsem neměl bůhvíjakou a gramatiku jsem asi příliš neřešil. Jenže jsem najednou zjistil něco mnohem důležitějšího. Dokázal jsem říct všechno, co jsem říct chtěl. Když jsem neznal nějaké slovíčko, prostě jsem ho nějak opsal. A stejně překvapivé pro mě bylo, že jsem docela dobře rozuměl tomu, co mi řidiči vyprávěli.

Možná právě tohle byl můj největší zážitek z celé výpravy.

Ne Anglie. Ne spaní pod igelitem. Ne stopování napříč Evropou.

Zjištění, že se dokážu domluvit s lidmi, kteří neumějí ani slovo česky.

Ale zpátky k našemu Angličanovi.

Vyprávěl nám, že se svým obytňákem jezdí sám po světě a vyhledává zajímavé cyklistické trasy. Nejvíc se mu prý líbilo v Kolumbii. A víte proč?

Protože tam můžete jet třicet kilometrů a cesta vede pořád do kopce.

Z toho byl úplně nadšený.

Já bych z toho asi tak nadšený nebyl.

Po cestě jsme zastavili, aby si na chvíli odpočinul. A tehdy nás čekalo další překvapení. Zničehonic vytáhl malou alobalovou fajfku, napěchoval ji trávou a zapálil si.

Nabídl i nám.

Marihuanu jsme předtím nikdy neochutnali, a tak jsme měli docela obavy. Trochu jsme si potáhli, ale raději jsme nešlukovali. Netušili jsme, co by to s námi mohlo udělat, a představa, že se někde uprostřed Evropy zkouříme s neznámým Angličanem v obytném Transitu, nám asi připadala přece jen trochu moc.

Cesta potom pokračovala až do Lucemburku.

Právě v té době se zde jela Tour de France a náš Angličan, coby velký fanoušek cyklistiky, se na ni jel podívat. Najednou tedy dávalo dokonalý smysl nejen jízdní kolo zavěšené na jeho Transitu, ale vlastně celý jeho výlet.

V Lucemburku jsme se rozloučili.

Je to nádherné historické město. S bratrancem jsme si prošli centrum, trochu se porozhlédli a pak zase udělali to, co už se pro nás pomalu stávalo rutinou.

Vypochodovali jsme na výpadovku.

Postavili se k silnici.

Zvedli palec.

A pokračovali dál.