Anglie 92 - 3. díl

V minulém díle jsme docestovali jen pár kilometrů od Calais do Arrasu. Opět nás zastihl noční déšť, přesto jsme našli úkryt a v suchu se vyspali. Další den jsme došli na okraj města a začali stopovat. Chystali jsme se do Paříže.

O tom, jak pokračovali naši kamarádi, jsme samozřejmě neměli žádné zprávy. Mobily nebyly a shánět někde pevnou linku a volat domů se nám nechtělo. Ani jsme netušili, že naši dva souputníci chytili stop z Calais až do Frankfurtu. Tam nastoupili na vlak a jeli domů.

Ani je nenapadlo říct, že do Frankfurtu vlastně vůbec nechtějí, protože jsme se přece domluvili, že se sejdeme v Paříži.

Nic z toho jsme netušili. My jsme mířili k Eiffelovce a předpokládali, že oni dělají totéž.

Francii jsme nakonec projeli docela v pohodě. Od Arrasu už nám ani jednou nezapršelo, takže jsme všech sedm zbývajících nocí, které jsme na cestě strávili, přežili bez úhony. Cestovali jsme po různých okreskách, výjimečně po dálnici, a postupně se posouvali směrem na Paříž.

Ještě musím zmínit jednu důležitou věc.

Domlouvali jsme se anglicky.

Tedy přesněji řečeno – já jsem se domlouval anglicky. Byl jsem jediný z celé výpravy, kdo anglicky docela slušně mluvil. Jak slušně, to jsem vlastně zjistil až díky této cestě.

Když jsem tedy v prvním díle psal, že jsme se při výslechu přiznali, ve skutečnosti to znamenalo, že já jsem se přiznal. A samozřejmě také to, že jsem byl z celé naší výpravy vyslýchán nejdéle.

Ve Francii nám ovšem angličtina příliš nepomáhala. Francouzi, které jsme potkávali, jí zpravidla nemluvili. A tak jsme se domlouvali posunky, výrazy obličeje a jednoduchými pokřiky:

„Paris?“

„Oui!“

A jelo se.

Díky stopování jsme zažili drobné příhody, které si pamatuji dodnes. Jednou nás vezl starší francouzský pár. Jeli jsme silnicí vedoucí lesem a na cestě ležela přejetá koroptev. Pán zastavil, vystoupil, koroptev si prohlédl, sebral ji a hodil do kufru.

Proč nechávat dobré maso ležet na silnici?

Jiný Francouz nám zase dal ochutnat slavné francouzské cigarety Gitanes bez filtru. Byly neuvěřitelně silné. Připadaly mi snad centimetr tlusté. Chutnaly výborně, i když jsme po nich byli tak trochu v rauši. Později jsem se dozvěděl, že je měl v oblibě i David Gilmour.

A tak jsme pokračovali směrem k Paříži.

Ale ne moc dlouho.

Druhý nebo třetí stop byla mladá žena, která naštěstí uměla velmi dobře anglicky. Sdělila nám, že směrem na Paříž jede jen část cesty, ale že nás vysadí na čerpací stanici, kde stojí spousta kamionů. Dokonce nám nabídla, že se řidičů zeptá, jestli některý z nich nejede naším směrem.

Když jsme na pumpu dorazili, skutečně kamiony obešla a potom nám přišla sdělit výsledek.

Na Paříž prý momentálně nikdo nejede. Ráno ale mají přijet další kamiony a mezi nimi určitě budou i takové, které pojedou naším směrem.

No dobře. Přespíme někde poblíž a ráno budeme pokračovat.

Jenže pak přišla nabídka, kterou jsem vůbec nečekal.

Mladá Francouzka bydlela nedaleko a nabídla nám, že můžeme přespat u ní.

A já?

Zcela hloupě jsem jí odpověděl, že ji přece nebudeme obtěžovat. Že si najdeme nějaké klidné místo v trávě u silnice a tam se vyspíme.

Poděkoval jsem jí a nabídku odmítl.

Když jsem potom bratranci přeložil, co nám právě nabídla a co jsem jí odpověděl, představte si, že mi ani nevynadal.

Respektoval moje rozhodnutí.

To od něj bylo velmi kamarádské.

Co říkáte?