Anglie 92 - 2. díl

V minulém díle jsme si povídali o tom, jak jsme v roce 1992 vyrazili na brigádu do Anglie, kde jsme bez pracovního povolení měli sbírat ovoce. Rozloučili jsme se v okamžiku, kdy nás policie v Calais propustila a poslala domů.

Začínalo se stmívat, schylovalo se k dešti a nikdo z nás neměl stan ani obyčejnou celtu. Nacházeli jsme se na pobřeží, kde na písčitém podkladu rostly vzrostlé keře. Uchýlili jsme se tedy do tohoto porostu a začali hledat vhodné místo na nocleh.

Jenže jak se chránit před deštěm?

Začali jsme prozkoumávat okolí. Nedaleko stál vybydlený několikapatrový dům. Vešli jsme dovnitř. Byl to, jak se dnes říká, squat. Poházené matrace, pomalované stěny a strašný nepořádek. Jasné doupě feťáků.

Tak tady spát nebudeme.

Začali jsme tedy hledat materiál, ze kterého bychom si mohli vyrobit přístřešek. A měli jsme štěstí. Našli jsme garnýžové trubky a několik větších kusů igelitu. Mezi keři jsme igelity rozprostřeli, podepřeli je trubkami a pomocí šňůrek z bot všechno zpevnili. Pod přístřešek jsme rozložili pláštěnky, na ně deky a spacáky.

Celou noc lilo jako z konve.

Ráno jsem se probudil úplně suchý. Náš přístřešek fungoval bezvadně.

Posnídali jsme, sbalili věci a vyrazili k silnici stopovat. Přitom jsme vyhodnocovali naši dosavadní situaci. Celá akce stála naše rodiče hodně peněz, a tak jsme nechtěli utrácet další za vlak nebo autobus. I jídlo nám připadalo velmi drahé. Rozhodli jsme se proto využít zásoby, které jsme si vezli s sebou, a domů se dopravit stopem.

Rozdělili jsme se na dvojice. Čtyři lidi najednou by někdo vzal jen těžko.

A pak jsme dostali ještě jeden úžasný nápad.

Když už jsme ve Francii, navštívíme Paříž!

Domluvili jsme se tedy, že si za dva dny dáme sraz pod Eiffelovou věží. Mobily samozřejmě neexistovaly. Žádné zprávy, žádné sdílení polohy, žádné „kde jste?“. Prostě za dva dny pod Eiffelovkou. Kdo tam bude, ten tam bude.

S tímto plánem jsme vyrazili na okraj silnice a začali stopovat.

Nebylo to jednoduché. Každou chvíli se zde objevovali další lidé z trajektu, kteří měli úplně stejný nápad jako my. Konkurence byla veliká, a tak jsme čekali mnoho hodin.

Nakonec se podařilo. Nejdříve vyrazili naši dva kamarádi. Po nějaké době se dostalo i na nás s bratrancem.

Stop nás dovezl do Arrasu.

Jenže už byl večer. Procházeli jsme v dešti městem a hledali místo, kde bychom mohli přespat. Po nějakém čase jsme ho skutečně našli. Byl to velký, volně přístupný přístřešek na zemědělskou nebo jinou techniku. Takové stavby jsem znal od nás z JZD. Jednoduchá konstrukce, zadní stěna a střecha. U nás pod nimi parkovaly kombajny a traktory.

Vešli jsme dovnitř už za tmy, rozložili na zem pláštěnky, na ně deky a spacáky a šli spát.

V noci mě probudilo světlo baterky.

Někdo nade mnou stál, svítil mi do obličeje a prohlížel si mě.

Nevím, kdo to byl a co tam dělal. Já jsem se rozhodl, že mě to vlastně vůbec nezajímá. Otočil jsem se a snažil se spát dál.

Po chvíli člověk odešel.

Zbytek noci proběhl bez problémů.

Ráno jsme sbalili své věci a vyrazili dál. Ve francouzských městech byla na každé větší křižovatce spousta cedulí s názvy okolních měst. Podle nich jsme se dokázali docela dobře orientovat. Najít mezi nimi směr na Paříž nebylo nic těžkého.

A tak jsme došli až na okraj města, postavili se k silnici a znovu zvedli palec.

Paříž na nás čekala.