Anglie 92 - 1. díl

Bylo mi devatenáct let, když jsem se se třemi kamarády vydal do Anglie na brigádu. Psal se rok 1992, Bylo jen pár let po revoluci a celý systém podobných pracovních výprav na Západ se teprve rodil.

Netvrdím, že už tehdy neexistovaly agentury, které dokázaly práci v zahraničí zprostředkovat. My jsme ovšem zvolili poněkud nešťastný postup. Tak nešťastný, že nám nakonec práci v Anglii úplně znemožnil.

Z plánované brigády se ale díky tomu stala dobrodružná výprava, na kterou dodnes vzpomínám. A právě o ní vám budu vyprávět.

V té době byla jakákoliv cesta do zahraničí obrovským lákadlem. Hranice se teprve začínaly otevírat a my, kteří jsme vyrůstali za socialismu, jsme absolutně nebyli zvyklí cestovat na Západ. Anglie pro nás byla skoro jiný svět.

A tak když přišel kamarád s nápadem, že umí sehnat „zvací dopis“ do Anglie, dlouho jsme neváhali. Plán byl jednoduchý. Odjedeme na měsíc a budeme pracovat na farmě jako sběrači ovoce.

Jenže dostat se tehdy do Velké Británie nebylo tak jednoduché jako dnes.

Pro vstup do země jsme potřebovali prokázat, že máme dostatek peněz na pobyt. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to dvacet liber na osobu a den. Kurz libry se tehdy pohyboval zhruba kolem pětačtyřiceti korun. Pro devatenáctiletého kluka to byly obrovské peníze.

Existovala ale jiná možnost.

Za určitých okolností vám na celý měsíc stačilo pouhých pětatřicet liber. Museli jste se ovšem prokázat zvacím dopisem, ve kterém se za vás hostitel zaručil, že vám poskytne ubytování a stravu.

A přesně takový dopis jsme z Anglie dostali.

Mohli jsme tedy začít s přípravami.

Nakoupili jsme pořádné pláštěnky a především obrovské množství konzerv. Olejovky, vepřové maso a ze všeho nejvíc lunchmeaty. K tomu samozřejmě litr slivovice. Když se přidalo oblečení, spacák a deka, měla moje krosna přes třicet kilogramů.

Stan jsme neměli.

Proč by taky člověk jedoucí pracovat na farmu v Anglii potřeboval stan?

Konečně přišel den D.

Nasedli jsme do zájezdového autobusu na lince Ostrava–Londýn a vyrazili na Západ. Autobus nás přes Evropu dovezl až do francouzského Calais. Tam jsme se nalodili na trajekt a přepluli kanál La Manche do Doveru.

Byli jsme v Anglii.

Tedy skoro.

V Doveru totiž začaly komplikace.

Britští policisté nám zabavili pasy a oddělili nás od ostatních cestujících. Autobus, který nás měl dovézt až do Londýna, odjel.

Bez nás.

Začaly výslechy.

Společně s námi tam zůstali ještě dva Slováci. A brzy se ukázalo, že mají pozvánku od stejného farmáře jako my.

To nebylo dobré.

Policisté nás podezírali, že jedeme do Anglie pracovat načerno. Náš zvací dopis navíc nebyl napsán na obyčejném papíře. Byl na firemní hlavičce a bylo z něj zřejmé, že člověk, který nás pozval, provozuje farmu.

A pak přišla ještě horší zpráva.

Příslušného farmáře už britské úřady kontaktovaly.

A on jim okamžitě přiznal, že jsme u něj měli pracovat.

Bylo vymalováno.

Výslech trval velmi dlouho. My jsme pořád zapírali a policisté se pořád ptali. Nakonec jsme tlak nevydrželi a přiznali se.

Ano. Přijeli jsme do Anglie pracovat.

V tu chvíli nám zatrnulo.

Co s námi teď bude?

Dostaneme obrovskou pokutu?

Zavřou nás?

Bylo nám devatenáct, stáli jsme poprvé v životě před britskými policisty a vůbec jsme netušili, co nás čeká.

Nakonec se nestalo ani jedno.

Pod policejním doprovodem nás odvedli na nejbližší trajekt a poslali zpátky přes kanál La Manche. Po příjezdu do Calais nám vrátili pasy.

A zazněla dvě jednoduchá slova:

„Go home.“

Byl podvečer.

Obloha se zatahovala, schylovalo se k dešti.

Na zádech jsme měli třicetikilové krosny plné konzerv.

Byli jsme ve Francii.

Do Anglie nás nepustili.

A nikdo z nás neměl stan.