Národe prozři, uvědomění je tvé pravé já

Mezi ovocnými sady plných rozkvetlých stromů, za nimiž v dáli borové lesy se černají, ukrývají se úrodné lučiny, jež prastarý balvan stráží. A stejně jako v omšelém tom balvanu zub času hlodá, tak lid náš zapomíná.

Při ohlédnutí do historie našeho rodného kraje, setkáváme se pravidelně s několikero kapitolami, jež zapsaly se do národa navždy černým písmem a zanechaly hromadu křivdy, bolesti a potupy. Přes tyto skutečnosti, přes epidemie moru a cholery, jež po léta sužovaly zdejší lid, přes rozsáhlý hladomor v 18. století, jenž připravil o život více než desetinu obyvatel Čech, přes vpády cizích vojsk a válečné konflikty, přes období zahalená do hávu totalitních režimů, přes veškerá ta utrpení nás po celou existenci provázelo něco, co posilovalo naše duše. Byla to patrně nezlomná vůle těžce zkoušeného národa, která zapříčinila, že dokázal vždy povstat z popela silnější a pevnější. Svědky oněch hrozných událostí staly se generace našich dědků, ale také dědci jejich dědků, kteří už dávno spí svůj věčný sen. Když zde však ještě byli, vyprávěli svým potomkům, a právě tak šířily se ony příběhy, jimiž psány byly naše chaotické dějiny, dále mezi člověčenstvo. A děje se tomu tak nadále, že současníci snaží se zachovat zprávy o událostech prožívaných, konajíc tak snad i pro poučení a výstrahu pokolením budoucím.

Sotva stihly se zahojit rány včerejší a Čechové, Moravané i Slezané už znovu musí se míti na pozoru, neboť hned za kopci jejich domoviny temnota se usadila. Chybnou politikou bylo tu zlu umožněno, aby zcela zakořenilo a co hůř, je mu to dovoleno i nadále. Část vrchnosti diví se sice, co způsobila a vzala by zpátky, avšak pozdě, cizota již zcela opanovala! Jiní přes veškeré ty skutečnosti dále zatvrzele hájí své myšlenky, jako palice dubové. A tak klany cizáků běsní v ulicích, připomínajíc hřebce plemenné a býky nezkrocené a domácí obyvatelstvo ve strachu krčí se v koutě. Napadeným takzvaná elita dokonce vysmívá se a radí, nechť drží si od sebe zlo na délku paže. Však přijde dne, kdy i ona samotná ocitne se svatokrádcům tváří v tvář a proti přesile ani silné paže nepomohou ji více. Mohlo by se zdáti, že z toho všeho dostane se poučení i nám, jenže i tady spoustu tvrdohlavců, kteří hledí na svět svýma očima, neschopni rozeznat nebezpečí. Pro svoje přesvědčení příliš mnoho času a úsilí věnují boji za cizí zájmy a vlastní sestry a bratry nevědomky ženou na smrt. Nemaje v sobě špetku národního cítění, nemohou si tudíž ani považovat těžce vykoupené svobody. Zcela zapomněli odkud vzešli a kam patří!

A přece kdo zapomíná – nemiloval.Ten, kdo váží si rodné půdy své a všech těch lesů, luk a strání, kde předci jeho žili, ten nezapomene nikdy. S láskou vždy si na ně vzpomene a váží si veškerých dějů, které nám o nich vypráví. Málo nás však takových. Mnoho ostatních prý pro samou práci ani nemá kdy vzpomínat, jiní zase promarní volné chvíle v pochybných zábavách dnešního světa a pak také spoustu těch, kteří neslyší a nevidí, ač kolem denně chodí, že každý ten rybník, strom, chalupa, vše okolo nás vyprávělo by svůj příběh. Jen se zaposlouchat a možná pochopil by jsi lépe smysl života, proč předkové tvoji tady žili a zda i ty nejsi tu zbytečný. Byli to právě oni, pradědci a prabáby naši zapomenutí, kdo uchoval nám zem a řeč. Tolikrát zvonily jim hrany, leč zas znovu vstali, aby nám dětem svých vnuků zemi zachovali. Za to všecko, co pro nás podstoupili, slibujeme my jim na oplátku, že vytrváme a nezradíme. Společně zachováme lány té krásné země rodu i národu celému do věků příštích! 

Část článku byla inspirována textem z Pamětní knihy obce Hubíles z roku 1932, kde kronikář a národovec Stanislav Divecký popisuje svůj rodný kraj.