Vystřízlivění z uprchlického snu

Skupina padesáti Kurdů se minulý týden vrátila z Německa do Iráku s hořkými pocity. Jejich názory shrnul za všechny čtyřiadvacetiletý Muhhamad Azíz Kádir. 

Podle něj je lepší čelit nuzným podmínkám doma v Iráku, než v tranzitním táboře v nevstřícném Německu. „Když jsem vstoupil do tábora, šokoval mě rozdíl mezi realitou a tím Berlínem, jaký jsem očekával. Byl jsem občanem druhé kategorie, neměl jsem pocit, že jsem přijat. Když jsem procházel městem, bylo zřejmé, že jsem chlapík z tábora, uprchlík,“ řekl Kádir britskému listu The Telegraph. Proč si vlastně Muhhamad Azíz Kádir stěžuje? Vždyť přece JE uprchlík! V Berlíně si chtěl otevřít pizzerii, ale stejný nápad mělo v té chvíli asi poněkud víc uprchlíků. A také Německo potřebuje dělníky se základním vzděláním, ne majitele pizzerií. Migranti stále přijížděli a podmínky v táboře se začaly zhoršovat. Začaly přibývat případy násilí mezi Němci a uprchlíky a také mezi uprchlíky samotnými. No toto? Tohle je přece Německo? Ano, tohle je Německo. Německo jsou lidé, ne jeho premiérka.

Další Kurd, vrátivší se do Iráku, se jmenuje Naváf Aljás. Pašerákovi původně zaplatil 20 tisíc euro, aby mohl jet do Německa. Strávil s desetiletým synem 13 dní v bulharském vězení, pak bydlel v Německu v jedné místnosti s dalšími dvěma migranty. Syn byl vystrašený a bylo těžké najít někoho, kdo mluví kurdsky. No bodejť, proč se syn nezačal učit německy? Je to přece jeho nová země.

Jenže podle Kurdů, kteří se vrátili do Iráku, Německo není jejich zemí. A tak se vrátili domů, kde se dá žít kupodivu lépe, než v Německu. Za chvíli budou existovat dvě migrantské cesty. Jedna z Blízkého východu do Německa, druhá z Německa na Blízký východ. Podobně čeští Romové se kdysi zlákáni uprchlickým snem hromadně stěhovali do Kanady a teď jsou zase natrvalo zpátky v Česku.