V neděli odpoledne mi tělem projely známé vlny. Jo, to jsem znal jako teenager a pořád si to pamatuju. Zimnice. Měl jsem osmatřicet a půl a přemýšlel, kde jsem se mohl nachladit.
V pondělí jsem šel místo do práce k doktorce, protože teplota neklesala. Dala mi antibiotika a ať přijdu v pátek. Jenže v pátek to bylo stejné, teplota neklesala, navíc jsem měl obličej šedivý a strhaný. Žádná chřipka. Obvodní lékařka mě jen uviděla a hned poslala do nemocnice. A v nemocnici mě šoupli do pyžama na pokoj. Měl jsem zánět mozkových blan. Ještě ten den mě čekala lumbální punkce, tedy píchnutí jehlou do bederní páteře bez umrtvení, aby se získal mozkomíšní mok. Nic moc, ale dalo se. Z mozkomíšního mozku se zjišťuje borelióza a klíšťová encefalitida. Na pokoji jsem pak měl 24 hodin bez hnutí ležet. Taky nic moc. A tak dny plynuly. Pokoj měl čtyři lůžka, všechna obsazená. Strava chudá a hrozná, jednou jsem ani nepoznal, z čeho se skládá oběd. Ke snídani obvykle rohlík a něco, co vzdáleně připomíná máslo. Teplota konečně klesla a po třech dnech jsem byl připravený na to, že jdu domů. Čtvrtý den mě začala příšerně bolet hlava v zátylku. Sestra mi v noci nedala žádný prášek s tím, že jsem měl přes den už jeden. Taky nic moc. Bolest hlavy během dalších dní pomalu ustupovala. Díval jsem se na stupidní seriály a filmy jako Slunce seno, protože spolupacient platil za televizi 30 Kč za den a tudíž třímal ovladač. Po jedenácti dnech jsem zalhal, že mě hlava už vůbec nebolí, podepsal revers a odešel s tím, že se doma doléčím. Dnes jsou to necelé dva měsíce, jsem stále na nemocenské a pořád jsem slabý jak moucha. Nic moc.
