O zítřcích po zítřku

Rozhodl jsem se napsat esej „O budoucnosti“. O budoucnosti jak ji vidím a jak ji chci vidět. Historičnost všech věcí se promítá do přítomnosti stejně jako se dnešní problémy a trendy budou promítat do dalších zítřků…

Čas. Jak kouzelné slovo. Zahrnuje v sobě fyziku i mystiku a zároveň je jak objektivní, tak subjektivní. Hodnou chvíli jsem se snažil tento pojem nějak uchopit, ale pokaždé mi vyklouzl z rukou a nedokázal jsem plně vystihnout jeho význam. Definovat čas jako neprostorové lineární kontinuum, kde se stávají události v nevratném pořadí, mi přijde příliš strohé a mnoha lidem pravděpodobně nic neříkající. Na druhou stranu je to poměrně přesné vyjádření a dá se z něj vyjít při přemýšlení nad důsledky (budoucností), které pro nás samotné i pro celý svět má.

Budoucnost jako takovou si primárně představuji se mnou. Vypadá to sice trochu egoisticky, ale na druhou stranu v tomto nejsem jediný. Samozřejmě, že přemýšlím i nad budoucností vzdálenější více než jeden lidský život, ale zkrátka co si budu namlouvat, důležitější je pro mě časový úsek, kde bude figurovat má osoba, nebo nebude, ale ta doba bude nějak výrazněji sekundárně ovlivněna mou činností. Budu zde tedy především psát o budoucnosti, která se bude týkat mé generace. Generace, která se bude muset potýkat s rostoucím radikalismem v některých náboženských skupinách, politických organizací a lidským konzumem, který se neustále zvětšuje.

Nejpalčivější otázkou dneška se stává vzájemný vztah lidí a přírody. Už několik staletí bezohledně drancujeme Zemi. Stále rychleji a ve větším množství těžíme, stavíme, pálíme, zabíjíme. Nyní sklízíme plody své činnosti. Z rostlinných a zvířecích druhů, které byly ještě před dvaceti – třiceti lety zcela běžné, se najednou stávají ohrožené, popřípadě vyhynulé. Některé dokonce vymizí bez toho, abychom je vůbec poznali. Stává se tak nejen z důvodu, že živočichy lovíme a pralesy kácíme, ale i z důvodu, že živočichy a rostliny, typické pouze pro určitou lokalitu, rozšiřujeme (ať již vědomě, či nikoli) do prostředí, kde nemají přirozené nepřátele, čímž se de facto vytlačí původní biota.

Takovým nevyřešeným problém posledních let je „globální oteplování“. Je, či není? Znamená pro planetu opravdu takové nebezpečí, jak se tvrdí, nebo jen někdo vytvořil strašáka, kterého se budou lidé bát? Odpověď na tyto otázky zatím neznáme, protože aby byla vědecká tvrzení opravdu věrohodná a nezpochybnitelná, musí být výzkumy a měření dlouhodobějšího charakteru. Můžeme se jen dohadovat a přemítat nad tím, jak bude na tento jev pohlíženo za deset - dvacet let. Některé významné osobnosti s politickou mocí sice tvrdí, že postupné oteplování planety je přirozený proces, který již proběhl několikrát v minulosti a že tedy můžeme pokračovat současným směrem devastace, bez toho, abychom měli nějaký vliv na klima. Idea to je sice pro mnohé lákavá, nicméně položme si otázku: „Proč zbytečně ničit přírodu?“. I kdyby naše dosavadní konání neovlivňovalo atmosféru, tak to přeci neznamená, že se můžeme chovat bezohledně. Měli bychom se trochu uskromnit, když už ne kvůli přirozenému respektu vůči ostatním živým organismům, tak alespoň kvůli zodpovědnosti vůči pokolením, jež budou následovat po nás. Prozatím se bohužel/naštěstí (vyberte si, co je libo) zdá, že vyhraje varianta: „Globální oteplování existuje, znamená pro celou planetu velké změny a můžeme za to my lidé.“.

Ať už tento spor o globální oteplování dopadne jakkoli, jistou máme alespoň jednu věc. Lidstvo bude muset jednou změnit svůj pohled na svět a přístup k přírodě. Nevíme, kdy k tomu dojde, nevíme dokonce ani, jak by byla tato změna možná. Prozatím jen víme, že pokud nemodifikujeme své chování, budeme mít (nejen my) velké problémy, jelikož chyby, jichž se nyní dopustíme, budou mít ultimátní charakter.

Další oblast, která podle mě bude v budoucnu stěžejní, je náboženství. Všechny věci vycházejí z nějakého historického základu a tady to platí dvojnásob. Z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu má víra tendenci ke konfliktnosti. Nemluvím teď pouze o tom, jak mezi sebou bojuje svět křesťanský a islámský, ale také o rozepři mezi církví x vědou, církví x politikou, církví x ateismem.

Má zidealizovaná vize budoucnosti je taková, že se církve zřeknou své touhy po politické moci, vůdcové budou stále vůdci, ale už ne autoritami, jež budou mít rozhodující slovo a víra v boha (Boha) bude subjektivní záležitostí každého jednotlivce. Budu nyní mluvit především o světě křesťanském. Ne proto, že bych sám byl věřící, ale jelikož v té společnosti žiji a asi ještě pěkných pár let budu žít. Ať již se mi to líbí, či nikoli, kultura a tradice v Evropě byla silně ovlivněna křesťanstvím a způsob samotného života je řízen určitými zažitými hodnotami. Historické reziduum těchto duchovních statků se může stát v následujících letech klíčový pro rozvoj evropské society.

Celkově si myslím, že vývoj „západní společnosti“ bude v horizontu dvaceti let poměrně bouřlivý a soudím tak na základně několika skutečností. Hlavním faktem je, že se Evropa spálila s multikulturalismem. Původní idea, že k nám budou přicházet lidé z jiných zemí a kontinentů (především Afriky a Asie) a budou obohacovat naši kulturu, selhala. Na místo toho, aby se kultury promíchaly, tak se stal opak. Myšlenka propojení se nepovedla a lidé očekávají od imigrantů, že se přizpůsobí prostředí, do kterého se stěhují. Státy Evropské unie začínají vést debaty o národní identitě a hodnotách, přičemž hlavním argumentem je nikoli křesťanství jako takové, ale křesťanská tradice vycházející z historie, které se jen tak nezbavíme.

Pořádné poleno do ohně přeložili také teroristé, kteří podle mě z malého ohníku, jenž by pomalu a neškodně dohořel, udělali požár. Požár, který se hasí, kde se dá, ale jeho šíření se nedaří zabránit. Není se čemu divit. Útok na World Trade Center v září 2001 vyslal lidem jasný signál. Po výbuších bomb v londýnském metru došla trpělivost i Anglii, jedné z nejvíce multikulturních zemí v Evropě. Zvyšující se počet útoků a pokusů o ně (nedávno letadlo letící do USA) ukazuje, kudy se bude vývoj patrně ubírat, pokud se nestane něco zásadního. Nedůvěra jednotlivých skupin vůči sobě se bude prohlubovat a zvětší se uzavřenost minorit. Evropané budou na každého s turbanem, nebo burkou pohlížet jako na potenciálního teroristu a muslimové si o nás budou myslet, že jsme netolerantní a arogantní „zápaďáci“ a budou nás házet všechny do jednoho pytle stejně, jako to začíná dělat soudobá česká populace. Zkrátka společnost bude rozdělena (oslabena) a bude se velmi těžko zbavovat zažitého paradigmatu.

Posledním aspektem, který silně ovlivní naši budoucnost, je pokrok ve vědě a výzkumu. Především rychlý rozvoj v oblasti informačních technologií bude mít podstatný dopad na náš styl života. Kdo by ještě před několika lety řekl, že věci dnes zcela běžné se stanou skutečností? Pamatuji si, že v době mého nástupu na gymnázium, měl mobil tak každý druhý – třetí člověk. Byla to taková plastová krabičky s malým černobýlím displejem, která uměla napsat krátkou SMS a chvíli s někým volat, než se vybila. A jak to vypadá dnes? V módě jsou mobily s dotekovým displejem přes celou plochu, které se umí připojit na rychlý internet, přehrávat filmy, hudbu, sloužit jak „velkokapacitní“ datové nosiče a mnoho dalšího. Kdo z nás tento vývoj na přelomu tisíciletí předpokládal?

Technologický vývoj s sebou přinesl řadu pozitiv, ale také negativ. Jako dobré hodnotím, že se snižuje energetická spotřeba elektroniky a její ekologická zátěž na životní prostředí. Naopak za špatné považuji, že pokrok předběhl lidi, respektive lidé se mu zatím nedokázali přizpůsobit. Člověk si ještě nezvykl, že internet již dávno není (nikdy ani nebyl) anonymní virtuální prostor, ale je to svět jako každý jiný, kde zkrátka musíme nést zodpovědnost za svoje chování. Naštěstí jde v této oblasti vidět trend postupného zlepšení a lidé si začínají uvědomovat, že ve skutečnosti nejsou „ti připojení“, ale stále konkrétní osoby a fakt, že nejde na první pohled vidět jejich pravé jméno, neznamená ztrátu identity.

Jak bude svět vypadat za dvacet let nevím. Na budoucnost můžu usuzovat pouze ze zkušenosti a sledování současných dlouhodobých trendů, u nichž jdou předpokládat dopady. Ne všechny výše nastíněné soudobé problémy mají směr ke zlepšení (zatím), ale spousta z nich ano. Rozmach ekologického povědomí / cítění u běžných lidí v několika posledních letech je oproti očekáváním obrovský a stále akceleruje. Také politici si začínají uvědomovat, že ne všechny problémy vyřeší válka a spíše jich více přinese. Stále častěji se hledá mírová cesta, i když ne vždy se to povede. Oříškem asi stále bude vztah světa křesťanského a muslimského, u kterého nepozoruji ani náznak zlepšení. Naopak růst xenofobie a násilí je jasně patrný a stále hojnější. Zde si zkrátka netroufnu, odhadnout výsledek, stejně tak jako u otázky diktatur a států, které hrozí jadernými zbraněmi. Přeskočí jim a udělají z půlky Země radioaktivní placku, nebo dojdou k závěru, že jsou výhružky marné a vydají se jinou cestou? Kdo ví… Já sice ne, nicméně doufám, že se to jednou dozvím a budu příjemně potěšen.