Zapomenutý život aneb stopa za Liptákovem nekončí

Včera měl svátek Vladislav a já jednoho znám.  Troufám si říct, že na tohoto Vladislava jsem si vzpomněla pouze já – což je škoda.  Mrzí mě to tak, že jsem usedla, abych vás s ním seznámila, abych o něm napsala pár řádek, pár hezkých slov, které si tento obdivuhodný člověk zaslouží.

Bohužel dějiny jsou kruté k těm, kteří se nestanou těmi nejlepšími. K těm, kteří nekončí s vavřínovým věncem na stupních vítězů, nekráčí v blýskavé záři fotoaparátů po červeném koberci, nejsou zmiňováni na předních stranách novin. Učebnice o nich mlčí.  Prožijí svůj život tiše, bez slávy a světel ramp. Jejich tvorba a snažení časem ulehne jako spadané podzimní listí v zapomnění. Jejich osud zastíní ti nadanější, jejichž velká šťastná hvězda se skví právě na zádech těchto zapomenutých, bezejmenných souputníků.

    Jedním z těchto zapomenutých je i akademický malíř Kamil Vladislav Muttich. Jeho životní pouť ohraničují data 1873 a 1924. Příliš těsné sevření pro tak tvůrčího ducha! Oč byl život tohoto osvícence krátký, zemřel v pouhých padesáti  jedna letech, o to více byl naplněn činorodou prací, která bere dech.

   Jeho malířské a ilustrátorské zájmy byly téměř bezbřehé!  Maloval ponejvíce portréty. Nejznámější jsou jeho podobenky dívek v lidových krojích (jichž jsem nadšenou sběratelkou!), pokoušel se i o krajinomalbu, ilustroval povídky, časopisy, romány. Obrázky namaloval také k Babičce Boženy Němcové, která vyšla v roce 1913. Tvořil plakáty a reklamy. Je podepsán pod freskovou výzdobou v trojských vinných sklepech.

   S počátkem první světové války si Kamil Vladislav Muttich obléká uniformu c.k. vojáka. Naneštěstí je již v prvních válečných týdnech raněn a jako invalida se léčí v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou.  Zde se mu šťastnou náhodou do cesty postavila múza divadelní a on se zapojuje do místního kulturně společenského života s opravdovou vervou a nadšením!  Nejen, že se pan Muttich ujímá vedení zdejšího ochotnického souboru.  Sám nadšeně hraje, maluje kulisy, stává se maskérem a dokonce píše divadelní hry!  Že vám to někoho připomíná?

   Dámy a pánové a to ještě není zdaleka všechno! Držte si klobouky! Jedeme z kopce! Kamil Vladislav Muttich byl totiž navíc vynikající lyžař! V té době by se spíše řeklo lyžník a zakladatel ski klubu Himalaja. O tom, že byl obětavým horalem a milovanou přírodu chtěl otevřít tehdejší, teprve s horami cudně koketující společnosti, svědčí fakt, že je tvůrcem hřebenového turistického značení Krkonoš - takzvaných němých značek, které po dnes, zvláště za zhoršených povětrnostních podmínek, pomáhají dovést výletníky do bezpečí.

      Jemu samotnému bohužel nebylo dopřáno si hor a tohoto světa dlouho užívat. Můžeme se jen domnívat, zda válečné zranění bylo příčinou jeho předčasné smrti. Vzdávám tomuto muži hold! Jeho snaze o krásnější svět, jeho obětavosti a lásce k lidem! Vzdávám mu hold s tajným přáním, že se mi snad nepatrně podařilo setřít prach z jeho jména.