Několikrát jsem projížděla Vídní. Elegantní záležitost! Hlavní tahy jsou svedené do podzemí. Člověk pohodlně sviští několikaproudými dálnicemi a pouze tam někde nad sebou tuší se vypínat to slavné evropské velkoměsto. Paráda! Jen musí dávat pozor, aby se hnal po tom správném „áčku“ (dálnice jsou značeny písmenem A a číslem).
Pravda – Vídeň leží na rovině - kam až oko dohlédne. Tedy pokud mé oko z práterského velkého kola dobře dohlédlo. To Praha je jiná! Unikátní, středověká perla vystavěná na terénu neskutečně členitém. Jsem na ni pyšná! Krásné jedinečné město, ve kterém se dobře žije. Ovšem do té doby než člověk sedne do auta!
Při průjezdu městem můžete přímo nahmatat nekoncepčnost a bezradnost celého toho silničního řešení. Kéž by před takovými padesáti – šedesáti lety naší zemi vládl druhý Karel IV.! A tak jako navrhl a vystavěl město, jehož sláva hvězd se dotýká, tak stejně velkoryse a vizionářsky rozvrhl komunikace pro automobily. Bohužel žádný takový osvícený panovník v minulém století na trůnu neseděl. Pražská pozemní doprava se utváří tak nějak živelně, za pochodu - jako když vlaštovka lepí své hnízdo: tu přilepí kus blátíčka, tam zase přidá stébélko.
Právě jsme svědky přilepení další hliněné záplaty! Tentokrát opravdu pořádné! V podobě podivné padesátikilometrové rychlosti při vjezdu do města po nejstěžejnější republikové dálnici. Člověk jede, jede. Většinou uhání do města za nějakým konkrétním úkolem – za prací, na jednání – prostě na čas. Po chvíli musí vzít na vědomí, že dálnice se začíná stáčet na tu i onu stranu a je třeba ubrat na rychlosti. V pořádku - to se dá pochopit. Chápu i tu osmdesátku při nájezdu motoristů od Chodova a současně před sjezdem na jižní spojku, kde se vozidla různě přeskupují.
Ovšem najednou je třeba na rovném přehledném úseku zpomalit na rychlost hraničící s rychlostí alegorických vozů při pompézních prvomájových průvodech. Všude okolo samé kamery a bububucedule. Človíčku jsi takhle malinký a budeš poslouchat! Kamery tě sledují! Dej si bacha! Kdepak vídeňská lehkost a elegance! Té jsi, holenku, ještě nedorost!
A tak se člověk plouží po tříproudé dálnici a má pocit něčeho mimořádného. Jako-by každým okamžikem měl pootevřeným okýnkem prostrčit hlaveň pušky, pardon – objektiv fotoaparátu a už už mačkat spoušť v úžasu před stádem žiraf, zeber nebo slonů. Cítí vzrušení, že se účastní nějaké masové safari uprostřed moderního města. Každou chvíli ta podívaná musí přijít! Ale ono nic – nikde ani vrabec!
Cedule hlásají: OMEZENÍ HLUKU! Tak ono je to úplně jinak! Celé to demonstrativní ploužení je vlastně tichounké našlapování kolem postýlky – psssssttt – jen aby se nám ten náš Pepík, Jarda nebo Mařenka nevzbudili! Už jsme se jich tou hroznou cestou naotravovali dost! Člověk aby se provinile zarděl a kousl do rtu, že se vůbec opovážil do Prahy autem. Taková hanebnost!
