Potřebujeme rychlobruslařskou halu a k ní ještě dalších deset tisíc plácků pro děti!
Se zájmem sleduju živelné diskuze k otázce stavby rychlobruslařské haly, které po fenomenálním zisku tří úžasných olympijských medailí Martiny Sáblíkové vlají, jako jejich stuhy, napříč naší zemí. Někdo halu shledává zbytečnou, v budoucnu nevyužitou a poukazuje na to, že bude drahé ji nejen postavit, ale také provozovat. Někdo nadšeně volá ANO! Patřím k druhé skupině a vysvětlím proč. Důvodů mám více.
Zhruba před rokem jsem, coby prodejce reklamní plochy pro místní noviny, navštívila letňanský zimní stadion, ze kterého se zrovna trousili malí špuntíci s obrovskýma kabelama přes rameno, do kterých by se vešli oni sami, kdyby se rozhodli zahrát si na schovku. V jejich obličejích se zračilo velké odhodlání, i když bylo na první pohled jasné, že ty bágly něco váží a smýkat se s nimi není jen tak. Každý z nich přece chce být budoucím Jágrem, Strakou nebo Haškem.
V kanceláři jsem se potom dozvěděla, že k mé smůle, s nimi žádný kšeft neudělám. Reklamu nepotřebují. Halu mají vytíženou na sto procent a dokonce kdyby prý měli k dispozici ještě druhou, tak ji mají zaplacenou taky. Docela mě to udivilo.
Nezmínila jsem se, že každého malého reprezentanta ze stadionu doprovázel někdo z dospělých s klíčkem od auta v ruce. Asi je to tak, pomyslela jsem si, rodiče svým dětem rádi dopřejí ten nejlepší start do života, obětují jim svůj volný čas a spoustu peněz – co když právě v tom jejich klukovi dřímá nový Jágr, Straka nebo Hašek? Nebo je prostě fajn, že svůj čas po škole dítě věnuje zdravému pohybu, je obklopeno kamarády a učí se pravidlům férové hry.
Proto ZVEDÁM RUKU pro novou a zároveň jedinou bruslařskou halu u nás! Zdá se, že právě ta milá, skromná, nenápadná dívka položila tomuto sportu u nás základní kámen a je teď jen na nás – zda to bude takový zbloudilý meteorit, nebo to bude slavný základ budoucí zdi. Proč couvat před argumenty, že tento sport u nás nemá tradici? Proč se předem uzavírat novým obzorům, šancím a možnostem, které se díky tomu nezapomenutelnému úspěchu naší sportovkyně pro nás otevírají.
Vždyť je naprosto úžasné, že se našim dětem dostalo tak krásného, lidsky přirozeného a upřímného vzoru jakým je Martina Sáblíková! Uvědomili jste si někdy, čím je obklopena (chce se mi napsat od rána do večera) vyrůstající mládež? Mám teď speciálně na mysli dospívající dívky. Všimli jste si občas v trafice obalů tzv. dívčích časopisů? Těch přehnaně nalíčených, načesaných, vymóděných slečen, které, jak se zdá, nenosí v hlavě nic jiného než jaký právě zvolit „look“. Dalším masážním polem je televize a film, kde o krásky podobného ražení v podivných sitcomech z jiného světa, není nouze. Uvědomili jste si, že denně, ať chcete nebo ne, vaše oko přinejmenším zavadí o titulek uvozující pojednání jak se daří našim modelkám, které si nechaly zvětšit poprsí? Kdo se k nim přidal, kdo si implantáty vyměnil za větší a dokonalejší, kdo je kde vystavil … zdá se vám to normální? Co vyroste z dívek, které tomuto šálivému povrchnímu kultu vizáže uvěří?
A najednou je letištní hala plná lidí nadšeně vítajících milou, příjemnou a přirozenou slečnu, která nemá potřebu se nijak stylizovat, aby jí ty davy provolávaly slávu a byly na ni hrdé. Ve školách i malým druháčkům vyprávěly paní učitelky o tom mimořádném úspěchu té nenápadné dívky. Média jsou Martině Sáblíkové v patách a tak jsou rázem plné jejích fotografií. Působí to na mě blahodárným dojmem! Konečně svět zatáhl ruční brzdu a dostal rozum! Konečně vítězí to, co je v člověku – to co umí, jeho houževnatost, vytrvalost a odhodlání porvat se o to být v něčem nejlepší. Konečně! Konečně! Jen ať to trvá! Ať je na očích co nejdéle, říkám si. A taky proto ZVEDÁM RUKU pro stavbu nové haly.
Dětem a dospívající mládeži by měl být nabídnut nový zimní sport – vedle těch tradičních a dlouholetých hokejů a lyžování něco jiného, nového, nevšedního, kde by ve stejném poměru dostali šanci kluci i holky. Konečně by se z haly táhla s báglem přes rameno taky děvčata. Myslím si, že při oblibě, jaké se u nás v poslední době těší bruslení na kolečkových bruslích, bychom na další výrazný talent nemuseli čekat dlouho. Nový sport by jistě přitáhl i mnoho těch, kteří by jinak trávili čas doma u počítače nebo televize. Proto do třetice ZVEDÁM RUKU pro rychlobruslařskou halu.
Ano je úžasné mít takové krásné moderní sportoviště! Zrovna dnes jsem odpovídala v jednom dotazníku na otázku, zda má více možností nová vyrůstající generace, než generace naše. Měla jsem na vybranou tři možnosti: ano, ne a možná. Chtělo se mi automaticky kliknout na ANO, ale potom jsem zaváhala. Pamatuju si, že když jsem vyrůstala, bylo naše panelákové sídliště plné malých plácků, na kterých si kluci téměř bez přestání čutali fotbal a zkoušeli střílet góly do sušáků na prádlo, nebo jsme společně hráli vybíjenou. Kde jsou dnes? Nikde je nevidím.
Chce váš syn hrát fotbal? Musí být dobrý, aby ho přijali do družstva i těch docela malých fotbalistů. Všichni totiž chtějí vyhrávat a ne si kopat pro potěšení. Musíte mít někoho, kdo ho na tréninky bude doprovázet. A když mu to moc nepůjde, bude prostě stát stranou a bude smutný. Prostě sport se z plácků přesunul na hřiště s udržovanou trávou a stal se jakousi výsadou. Vytratila se radost a potěšení z toho se jen tak hýbat a nastoupil dril, zamračené tváře trenérů a všechno se bere smrtelně vážně. Proto má odpověď na položenou otázku byla: možná.
Bude úžasné mít moderní rychlobruslařskou halu, ale kromě ní by to chtělo ještě na konci každé druhé ulice malý plácek pro děti, kde by běhaly jen tak - pro radost.
