K tomuto pojednání se hotovím už pěkně dlouho – už jsem mnohokrát nabrala dech a po chvilce to zbaběle vzdala. Cítím potřebu věnovat každému mému milému spisovateli pár osobních řádků. Jako je po dobrém obědě zvykem spravit společnost u stolu o tom, jak nám chutnalo, co obzvlášť lahodilo našim chuťovým pohárkům, čím nás mistr kuchař překvapil.
Ten, o kterém chci dnes psát, je mistrem lidského vědomí - zvláštního ostrova samoty uvnitř každého z nás. Ostrova, který nelze opustit a zároveň je pro nás tím nejsvobodnějším místem na světě, kam žádné oko nedohlédne, z něhož k cizímu uchu nic nedolehne a Milan Kundera toto výsostné území zná opravdu z gruntu! Je mimořádně vnímavý a citlivý k lidské duši a navíc celý život zasvětil umění – literatuře, hudbě, obrazům a pečlivě sleduje, jak ostatní umělci uchopili toto vědomí vlastního já ve svých dílech. Proto si myslím, že mu spíše přináleží titul filozof.
Jeho filozofické úvahy jsou pokaždé velmi aktuální a troufám si říct, že autor v mnohých z nich předběhl dobu, dobře si vědom toho jak alarmujících témat se dotýká. Vždyť každý člověk je vystaven masivní manipulaci prostřednictvím médií, které se nám na každém kroku snaží vnutit jakousi normu dnešního života. Každý se alespoň na chvíli musel ptát, kam vede tento přemedializovaný, globalizující se svět, ve kterém je člověku ve jménu bezpečnosti stále ukrajováno z jeho soukromí a svobody. Každý se také jistě setkal s neviditelnými kleštěmi společenských předsudků a tlaků, které daleko častěji než aby v duchu prověřeného dobra pomáhaly, tak člověka drtí v jeho individualitě a rozletu.
Kundera navíc všechny tyto své brilantní úvahy a postřehy předkládá na paletách rozehraných příběhů svých literárních postav, které jsou přímo před našimi zraky stvořeny jen tak, bavícím se autorem, z obláčků pocitů a gest. I přesto, že jsou vymyšlené, jsou tak neskutečně živé a pravdivé, až se čtenář občas lekne, občas nazlobí, že to autor píše přece o něm samotném! O jeho nejniternějších pocitech a pohnutkách, které by nikdy nevyslovil nahlas - o tom výsostném ostrově vlastního já.
Kundera se ve svých románech nevyhýbá území erotiky, která představuje v jeho dílech důležitého hybatele, který spouští většinu dějů - ostatně přesně jako v životě. Nezdráhá se nám však předkládat obrazy téměř na hranici únosnosti – opět jaksi až tam, kde správně tuší území chtěného, vzrušujícího a přitom pro čtenáře nevyslovitelného tabu. Jakoby zkouší, co všechno je umění románu na tomto poli schopno ještě unést, baví tím sám sebe a zároveň osvobozuje čtenáře z mantinelů předsudků.
Mistrná kombinace přesně formulovaných filozofických úvah (Co je v životě těžší? Jeho lehkost nebo tíže?), pravdivé, v životě skvěle odpozorované psychiky, kterou vdechl svým postavám, eroticky vzrušujícím scénám, nebo ději na pomezí snu a reality, která jeho postavy zvláštně dokresluje o svět jejich nevědomí, tvoří z jeho románů pokaždé nezapomenutelný zážitek. Můžeme tak několikrát číst jednu knihu a přitom v ní stále objevovat nové roviny a myšlenky.
Osobně na mě nejvíce zapůsobila jeho Nesmrtelnost. Občas se přistihnu, že se mi z tohoto románu vybaví některá myšlenka, obraz nebo maličkost a to jsem jej četla před několika lety! Takovou moc podle mého mají jen opravdu mimořádná díla!
Velmi mě potěšilo, že město Brno před nedávnem vzdalo hold svému rodákovi udělením čestného občanství. Přeji mu ze srdce pevné zdraví a radost ze života! Myslím si, že je důležité, aby věděl, že zde, ve své první vlasti, má mnoho věrných obdivovatelů! Čtenářů, kteří si hluboce váží jeho díla a přes senzacechtivé štvavé kampaně proti spisovateli v nedávné době, si udržují zdravý úsudek, jsou pyšní na to, že tento výjimečný duchovní velikán pochází právě z jejich vlasti a upřímně mu přejí a fandí v jeho volbě žít si život po svém, bez asistence kamer a novinářů.
Na závěr si dovolím malé zasnění. Až za čas bude potřeba v Brně nahradit na některé z kostelních věží zvon, přimlouvám se za to, aby ten nově odlitý nesl jméno Milana Kundery. Aby se každý den nad městem, kde se narodil, nad krajinou jeho srdci milou, nesl o polednách do dáli zvučný hlas – jako sémantický duch jeho myšlenek, jako apel na všechny, kdo jej uslyší, aby neztráceli sami sebe, nedali sebou manipulovat, šli si v životě svou vlastní cestou a byli šťastní.
