Jako zrovna před chvílí. Dívám se na film. Zápletka vrcholí. Příjde reklamní blok - šup a už prý mám zase své dny.
Zasním se. Musí být úžasné mít své dny! Představuju si to tak, že se ráno vzbudím, dám si pohodovou voňavou vanu a potom stejně dlouze v župánku posnídám, beze spěchu navštívím svou kosmetičku a po krátkém občerstvení i svou kadeřnici. A to už je čas zajít na dobrý oběd v milé společnosti do nějaké báječné restaurace.
„Můj den“ by potom mohl pokračovat nějakou zajímavou výstavou, nejlépe i s doprovodnou přednáškou, příjemnou kávou v půvabné kavárně s výhledem na … no prostě s výhledem na něco opravdu mimořádného. Potom by přišla vhod thajská masáž jako takové odpočinkové intermezzo, u které bych vstřebala všechny předchozí dojmy a příjemně se naladila na svůj večer. Čeká mě totiž návštěva opery a dobrá večeře s přáteli. Celým mým večerem propluju pěkně v dlouhé róbě a sklenkou šampaňského - člověk totiž nemá svůj den hned tak často.
Druhý den by se mohl nést ve trochu sportovnějším duchu: což tak lyžování, plavání, sauny všech teplotních stupňů, par a vůní. A dále … lovím v hlavě co dál, protože v televizi zásadně netroškaří, pokaždé o tom „našem čase“ mluví velkolepě v řádu celých dnů, slyšeli jste to, že? Musím se přiznat, že už trochu tápu – jsem přecejen zvyklá mít pro sebe hodinu, dvě – no maximálně večer. Tak se mi z té velkorysosti trochu točí hlava.
Ale ono by se našlo různých libých povyražení! Ale bohužel nic. Roky utíkají a poštou nic nepřichází. Žádné oznámení, žádný telefon – nic se neděje. Nejspíš to bude jedna velká lež. Nebo na mě zatím nepřišla řada.
Teď si uvědomuju, že před nějakým časem v televizi říkávali, že i muži mají své dny. Pamatuju si, že se u toho ti dva šťastlivci náramně uculovali. Byli z toho tak auf, že místo aby někam vyrazili a pořádně si to užili - hloupě postávali kdesi na balkóně. Nebo to byla pavlač? No já nevím, ale tak blbě bych své dny určitě nepromarnila …
