„Cairo … byla tropická noc, palmy šuměly, moře zpívalo svou ukolébávající píseň, cikády toužily po svém bledém milenci Měsíci, noc voněla skořicí a kávou..."
"... a nad tím vším vznášel se tichý nápěv muselínovy písně ze vzdáleného minaretu … hmm hmm“ opájel svůdný elegán Oldřich Nový Adinu Mandlovou svým hebkým prvorepublikovým hlasem. Přenádherná Adina nonšalantně pokuřovala dlouhou štíhlou cigaretu a něžně jihla až omámeně zapomněla kouřit úplně a její uhrančivý zrak zvolna padl někam do dálky … do velké veliké dálky … až do čarovného Orientu…
Je kouzelná noc, sedím na terase resortu Marsa Alam dívám se do té tmavé převalující se masy potemnělého moře pode mnou, hvězdy na nebi jsou v mlžném oparu, jsou nezřetelné a velmi, velmi vzdálené a noc skutečně voní SKOŘICÍ a KÁVOU! Vnímám tu vůni už druhu noc a nedokáži se jí nabažit, v duchu nepřestávám vzdávat hold tomu, koho toto přirovnání vyslovil jako první. Protože je tak přesné! Nikdy bych nevymyslela lepší příměr. Můj nos nasaje z toho hutného vlhkého vzduchu tu více kávy a za chvilku zase více skořice…
Pode mnou šumí příboj tajemného Rudého moře, dívám se na tu obrovskou tmavou pohyblivou plochu a přemýšlím, jak asi přenocují všechny ty krásné barevné rybky, mezi kterými přes den plaveme, co dělají ve tmě, kdy i ony nic nevidí? Jestli se nechávají volně unášet vodou, nebo si před setměním najdou nějakou bezpečnou skulinku ve skalním útesu a tam se na noc schovají? Jestlipak taky usnou a zdají se jim sny? Jestli ano, představuju si, že určitě jsou to prapodivné sny o lidských končetinách a tvářích v hrůzostrašných šnorchlovacích maskách, které ve dne potkávají a neumí si ve svých malých rybích hlavách vysvětlit co to je. Ve spánku si tříbí své dojmy z celého dne, znovu se jim v hlavách přehrávají všechna ta zvláštní setkání a občas nevědomky ve spánku polekaně trhnou svým rybím tělem.
Doléhá ke mně reprodukovaná hudba z animačního vystoupení pro znuzené hosty resortu. Není příliš hlasitá, k uším neproudí jednotlivá slova, pouze chvílemi jde rozpoznat známá melodie … uvědomím si v té tmě, jak příjemná známka lidské přítomnosti to zde, v té pustině, je. Přede mnou se převalují nekonečné tmavé vody moře a za mými zády, za branou hotelové zahrady se rozprostírá nekonečná nehostinná vyprahlá poušť, zbrázděná pustými smutnými horami bez jediného stromu, poušť, které konec nebyl vidět ani z letadla. Představuju si, že před dobou nepříliš vzdálenou, kdy tady ještě hotel nestál, se poušť přímo dotýkala moře, nebyl zde pečlivě zavlažovaný a udržovaný zelený trávník, žádný luxusní komfort prázdninového letoviska. Jeden nelidský živel se přímo dotýkal druhého. Místo pro člověka naprosto nehostinné a pusté. Žár pouště by ho sežehnul a vody nekonečného moře utopily.
Přemýšlím, jak moc jiná je to země od všech, které jsem dosud v životě navštívila a poznala. Díky té nekonečné poušti, kterou v té noční tmě pouze cítím rozprostírat se všude za námi, která nás beznadějně obkličuje, mi připadá jako bychom se ocitnuli ne pouze na jiném kontinentu, ale téměř na jiné pusté planetě. A jako by ten nemilosrdný písek nebyl jenom pouhý kamenný prach, ale jakýsi těžký magický plášť, žárlivě skrývající doby dávno minulé, úplně jiné světy, jiné životy, myšlenky, naděje a sny. Jako by ta děsivá nekončící poušť byla jakýmsi neživým pojítkem – podivuhodnou cestou v čase – jako by čarovně propojovala čas nepředstavitelně vzdálený s časem naším.
Těžký hutný vzduch voní SKOŘICÍ a KÁVOU, hudba dohrála, země se pootočila. Šplouchání moře se mísí s šuměním listů blízkých palem, pode mnou pod tajuplnou neklidnou tmavou hladinou spí miliony krásných barevných ryb a každé z nich, i té nejmenší, se zdá nádherný sen. Za mnou v černé bezbřehé poušti jsou pod dunami písku ukryté sny, přání a touhy lidí, kteří zde odžili své životy v jiném nepředstavitelném světě a posílají nám své vzkazy v podobě obrazů a výjevů, které tu zanechali, jako by nám naléhavě chtěli o sobě něco vyprávět, vztahují k nám své ruce a prosí o rozhřešení, o vzkříšení, o zázrak…
Sedím na terase resortu Marsa Alam, fascinovaně se dívám do tmavého šumějícího moře pode mnou… všichni už spí, vnímám tuto magickou zemi všemi svými smysly, vdechuji SKOŘICI a KÁVU… ale jako bych tu nebyla sama … s překvapením zjišťuji, že o kovové zábradlí naší terasy se opírá uhlazený elegán v obleku a také tiše pozoruje to černé vzdouvající se moře, po chvíli se však otáčí přímo ke mně:
„Ne, nemohu mlčet, musím Vás přesvědčit, že tato chvíle je zázračná, že ji musíme uchopit a vzbouřit se proti všednímu životu, takovou chvíli nemáme právo nechat minout bez povšimnutí … neříkejte nic, zavřete oči ………“
