Strach z pavouků

Neustále hazardujeme se svým duševním zdravím a chceme jednoduchá, rychlá řešení.

Po jednom z mých iluzionistických vystoupení (diváci vystaveni optickému klamu nabyli přesvědčení, že soused po jejich levici má dvě hlavy) za mnou přišla jedna divačka. Následovaly obvyklé zdvořilostní věty a typické dotazy („Pane Marcheku, co je to za triky? Jak to děláte?“) a pak ona paní, které bylo kolem padesáti let, začala mluvit o své fobii z pavouků. To by nebylo nic zvláštního, vždyť arachnofobií trpí tisíce lidí - avšak paní Běla měla panický strach z toho, že pavouci jí chtějí uchem vlézt dovnitř lebky a tam se zmocnit jejího mozku.

Musel jsem s politováním odkázat svou divačku na odborného lékaře, ale paní Běla se nedala odbýt. K psychiatrovi jít nechtěla a spoléhala na mne. Lichotila mi - prý jsem schopen vytvořit jakoukoliv iluzi, proč bych ji tedy nevytvořil iluzi, v níž by se nebála pavouků? To bylo pro mne něco nového a tak jsem jí slíbil, že si celou věc důkladně promyslím.

Po dvou týdnech jsem se Běle ozval a nabídl jsem jí řešení, bez záruky, ale s jistou nadějí. Pozval jsem divačku na vystoupení v Kolíně a tam jsem díky proslulé Galambierově lalokové smyčce (ale zaměřenou pouze na osobu Běly) vytvořil iluzi, že všech padesát šest diváků patří do tajného společenství arachnobijců, kteří jsou za všech okolností permanentními ochránci paní Běly. Bylo to nelehké, ale přesto elegantní řešení, mnohem zdravější, než kdybych vytvořil iluzi, díky níž by si Běla myslela, že nemá mozek.