Něžný pád / Kapitola 1 / Ukliď si v hlavě

Nemám křídla, ale učím se létat. (první kapitola čtyřdílné povídky)

Robert nerad tančí. Rád se na tanec dívá, ale ploužení na parketě je jeho noční můra. Obvykle na plese strčí stovku do kapsy nějakému kamarádovi, aby pozval Robertovu ženu Alici k baru. Alice si připadá žádoucí a Robert se v klidu může věnovat své pozorovací zálibě. Zašije se někam do kouta, sleduje tančící páry a podle pohybu usuzuje, kdo je jaký v posteli. Občas se stane, že do úkrytu někdo vtrhne a vyruší pozorovatele ze soustředění, ba co víc, úplně jej vyděsí pozváním k tanci. Linda, přítelkyně kamaráda, si Roberta našla navzdory svému alkoholovému opojení. „Jdeš nebo co?“, bez rozpaků táhla svou oběť doprostřed sálu. Robert zaúpěl a odevzdaně Lindu následoval.

Linda své oběti položila ruku na zátylek, škrábala jej za ušima, kroutila se a ovíjela kolem jako popínavá rostlina. Zajela mu do rozkroku a zasyčela: „Jak to, že ti nestojí?!“. Robert v duchu počítal, kolikrát ještě zpěvák oznámí světu, že „láf hérts“ a zoufalýma očima hledal holou hlavu Lindina přítele Colliny. Přezdívku měl Collina díky očividné podobnosti s italským fotbalovým rozhodčím a když ho někdo hodně vytočil, měl i stejně vytřeštěný pohled.

Collina byl mimo dosah, píseň se blížila ke konci a Robert, celý zpocený, se už těšil, až tahle trapná scénka skončí a bude se moci napít. Linda položila Robertovi hlavu na rameno a nahlas naříkala. Plakala tak, až její slzy prosákly jeho sakem a košilí. Robert věděl, že by měl Lindu nějak uchlácholit - jako profesionální utěšitel by se asi neuživil, ale pár vět plných pochopení by se hodilo, říkal si. Nenápadně odvedl ubrečenou Lindu z parketu a zatáhl ji na záchod. „Umyj se studenou vodou a ukliď si trochu v hlavě“, řekl jí příkře. Linda se na sebe podívala do zrcadla, ruce vykroutila za záda a vztyčila jeho směrem oba prostředníčky. Pak začala velmi zdařile imitovat zpěváka plesové kapely - Robert se usmál a to Lindu povzbudilo, roztrhala celou roli toaleťáku na cucky a házela papír kolem sebe, vykřikovala, nepříčetně se chechtala a hned nato brečela. „Ty jsi takový debil!“, křikla na Roberta. „No jo, jasně… Ukliď si v hlavě“, odpověděl a vyšel z toalety.

Linda se vrátila do sálu asi za pět minut, ale nevypadala o moc lépe. Pomalu se prodírala parketem, omlouvala se lidem, do kterých vrážela nebo se na ně zavěsila. Když se konečně dostala až ke svému stolu, vzala do ruky skleničku s bílým vínem, zavrávorala a skácela se k zemi. Dvě ženské v otřesných róbách k ní přiskočily a chtěly ji zvednout, pak jedna z nich vyjekla a druhá začala hystericky mávat směrem k pódiu. Kapela přestala hrát. Pod bezvládnou Lindinou hlavou se objevilo červené jezírko.