Komunální volby skončily, ale nastává druhá neméně důležitá fáze, fáze vyjednávání a tvorby koalic. Jak samotné volby, tak i tato druhá fáze jasně ukázaly mantinel Babišovi moci.
Babiš by totiž chtěl řídit stát jako firmu. Tím se nikdy netajil, naopak se tím chlubil v rámci volebních kampaní. V tom pokračoval i v kampani k těmto komunálním volbám, jejímž ústředním (a bohatě parodovaným) bodem bylo to, že místní kluci z plakátů mají na Andreje telefon. Pokračoval tak v budování image „velkého šéfa“, který stojí nad vším tím politikařením, je na něj spoleh a v případě potřeby vstoupí na scénu jako deus ex machina a vše vyřeší. To je krásná představa, vždyť právě to lidé chtějí a chtěli tak po většinu historie. Ať to byl Václav IV., František Josef I. nebo třeba Klement Gottwald, ve významné části lidu vždy žilo přesvědčení, že vládce o zlořádech, které je trápí neví, jinak by jistě zasáhl. Ale nyní mají všichni místní lídři na velkého vůdce telefon a on tím jako správný šéf přebírá veškerou odpovědnost i za komunální úroveň, za naše docela malé problémy. To je bezpochyby velká oběť hodná samotného spasitele.
Nechce tu hlouběji rozebírat rozdíly mezi státem a firmou a dokazovat, že řídit stát jako firmu prostě technicky nelze (přede mnou tak již učinili mnozí), jen bych v této souvislosti chtěl poukázat na past, do které se dostal, a která může být začátkem jeho konce. To, co by snad mohlo fungovat v diktatuře, totiž nemůže fungovat v demokracii, která je soupeřením produktů různých stran, ale také procesem neustálého vyjednávání a uzavírání (účelových) spojenectví. A to velký šéf neumí, protože v jeho byznysu to chodilo zcela jinak.
Není na škodu připomenout, že velký byznys začal pro velkého šéfa v roce 1995 tzv. nepřátelským převzetím firmy Agrofert a tuto metodu úspěšně provedl ještě mnohokrát (např. Kostelecké uzeniny, Agro Jevišovice), další konkurenty na trhu zničil tím, že vysál jejich know how, nebo je prostě koupil a zlikvidoval. Není to zcela etické, ale víceméně legální. Byznys je nemilosrdný svět ostrých loktů. Rovněž v politice postupně převzal politickou agendu nejen konkurentů z opozice, ale i partnerů z koalice – v politickém systému vysál hlasy napravo od středu, střed a pak se soustředil na bohatý zdroj hlasů naivních levicových voličů. Posledním brilantním kouskem bylo (minimálně rétorické) přizpůsobení se volání lidu brojícímu proti migraci a EU, čímž vysál i hlasy SPD a KSČM. Volební preference ANO tak dosáhly maxima, stalo se skutečnou „catch all party“ (stranou pro všechny). Ale ouha, ta zatracená demokracie. To, co by v byznyse skončilo ovládnutím celého trhu (monopolem) skončilo v politice prohlubující se izolací. Všichni konkurenti si dobře pamatují a stále mohou na příkladu nešťastné ČSSD sledovat důsledky Andrejova kanibalského objetí. Sice vyhrál volby v mnoha městech, přesto vládnout nebude. Všichni se raději spojí proti němu, protože ze spojenectví s ním mohou získat jen krátkodobě, zatímco dlouhodobě prodělají vždy. Přišel o Prahu, a ačkoli vyhrál, přišel i o Brno, zřejmě přijde o Plzeň i o další města. ANO vyhrálo, ale nakonec prohrálo, a to navzdory velkému šéfovi s telefonem, a to kvůli němu. Pokud bude chtít příště vládnout, bude muset získat absolutní většinu, ani 35 % mu stačit nebude. On to chápe jako megapodraz, ale je to jen přirozená obraná reakce. Chtěl řídit stát jako firmu, ale přišel o veškerý koaliční potenciál, aniž by získal monopol, který by mu umožnil vládnout bez koalic. Zůstal tak stát kousek před cílem, kterého dosáhl například v Maďarsku Orbán, který si pak mohl politický systém upravit na míru a státu skutečně podobným způsobem vládne (což se zase nelíbí té protivné EU). To je nezáviděníhodná situace a já jsem velmi zvědav, jak si s ní Babišovi moudří poradci a mediální guruové poradí.
