Pan prezident pro jednou dodržel slovo a odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, přesto máme novou vládu a všichni aktéři se tváří docela spokojeně.
Ponechme stranou, že tento počin byl dle ústavních právníků na hraně, či spíše za hranou ústavy, na to jsme si u pana prezidenta bohužel už tak nějak zvykli. Je ovšem smutné a trochu znepokojující, na co všechno jsme si museli zvyknout, a že si zvykáme tak snadno. Říká se, že věkem se u člověka jeho negativní povahové rysy pouze zhoršují. Je zřejmé, že u pana prezidenta je povahovým rysem, který se u něj poslední dobou projevuje nejzřetelněji a bez ohledu na blaho občanů i státu, jeho nebetyčná pomstychtivost. Pan prezident má výbornou paměť, která ho sice tu a tam zradí (hledání Peroutkova článku se stalo takřka součástí lidové slovesnosti), ale povětšinou mu slouží velmi dobře. Podle všeho tak hlavním důvodem, proč se terčem Zemanova odporu stal právě Poche, byla jeho podpora Drahošovi v prezidentských volbách. To Zeman neodpouští. Smutný pohled na státníka, který se mění ve mstivého zlého dědka.
Druhou věcí je vlastní osoba pana Pocheho. V oblasti zahraniční politiky rozhodně není nekompetentní (zvláště ve srovnání s předpoklady pro výkon funkce nové ministryně spravedlnosti s diplomovou prací na chov králíků) a rozhodně to není žádný sluníčkový vítač, a to navzdory pomlouvačné kampani, na kterou skočili například komunisté. Myslím, že by nebyl špatný ministr. Na druhou stranu pro mne ztělesňuje všechno, co je na současné ČSSD špatné a nezdravé: zákulisní manipulace, klientelismus, čachry s financemi. Je to zkušený a vlivný zákulisní hráč, takový bafuňář politické ligy.
A do třetice ten Hamáček. Z jeho zvolení předsedou strany jsem velkou radost neměl. Takhle jsem si očistu strany a nový svěží vítr opravdu nepředstavoval. Bál jsem se také, že bude pokračovatelem nevýrazné linie Bohuslava Sobotky. V tom jsem se ovšem zřejmě mýlil. Zatím to totiž vypadá, že Sobotka byl proti němu charismatický chlapák, který si při sporu s prezidentem uměl i dupnout. Při sporu o Pocheho se Hamáček mohl zachovat pragmaticky: pokud o vládní křeslo tolik stál a zjistil, že Poche je neprůchodný, mohl nominovat někoho jiného. Nemyslím si, že Poche je v ČSSD jediný, kdo by tuto funkci zvládnul, naopak se domnívám, že ve straně je (zaplaťpánbůh) více ještě mnohem kompetentnějších kandidátů. Nebo se mohl zachovat zásadově a z principu odmítnout vměšování do vnitrostranického výběru kandidátů na vládní funkce. On ale zvolil pokryteckou cestu chytré horákyně, nebo spíše cestu malého dítěte. Funkci ministra zahraničí tak bude zatím zastávat sám, ale fakticky bude resort řídit Poche. Na první pohled kompromis, kde všichni aktéři dosáhli tak trochu svého. Ovšem pouze na první pohled. Hamáček přispěl k dalšímu pošlapání ústavních zvyklostí, posílil pozici mstivého prezidenta a dodal munici kritikům, kteří za lpěním na tomto bafuňáři vidí korupci (není sporu o tom, že Poche do financování ČSSD vidí jako málokdo…) nebo přímo proimigrantské spiknutí. Tak jak tak, dal všem další důkaz o tom, že ČSSD jde v této vládě především o koryta a pomohl zatlouci další pomyslný hřebík do rakve nejstarší politické strany v ČR.
