Řada z nás pracuje pro lidi, se kterými nesouhlasí, či si jich neváží a dělá věci, které jsou v rozporu s naším přesvědčením a to proto, že nic není jen černé a bílé, protože se se nějak musíme živit, kvůli kariéře, kvůli pohodí.
Život obrušuje hrany. Učí nás kompromisům. Z rebelů se stávají konformisti, často oportunisti. Nejvíce radikalismu i odvahy tak vždy mívá mladá generace, která je motorem změny, pohonem evoluce, ale i zdrojem fanatismu a nástrojem revoluce. Je přirozenou povahou dětí, že se bouří proti rodičům, že chtějí měnit svět. Jinou věcí je, že jejich vzdor je často marný, nebo ještě hůře, že ty nejvznešenější myšlenky plodí ty nejtrpčí plody. Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly.
Chápu, že spoustě lidí lezou i dnes tito angažovaní (v pejorativním slova smyslu) mladí lidé na nervy. Aniž by měli hlubší praktické zkušenosti, cítí potřebu kádrovat a poučovat celou společnost. Sami přitom nevidí, že v té své angažovanosti a idealismu se vůbec neliší od generací předchozích. Šmahem tak například odsuzují všechny, kteří se zapletli s komunismem, ale v jiných historických kulisách by z nich byli úžasní svazáci. Na druhou stranu, demokracie je diskuse a pestrost názorů a angažovanost je pro zdravý vývoj společnosti potřebná. Jestli nás historie něco naučila, tak to, že nejhorší možný vývoj je stagnace, uzavření se světu a novým myšlenkám. O to více je potřeba si vážit lidí, kteří nejdou s davem, nebojí se vyjádřit svůj názor a navzdory většině jsou ochotni za svou pravdou stát. Zvláště pak v dnešní době.
Podívejte se na dnešní popkulturu. Jeden hudební klip je stejný jako druhý. Načančané barbíny třesou svými vnadami, rádoby ostří frajeři chřestí zlatými řetězy a túrujou drahá auta. Melodie jsou většinou na jedno brdo a texty o ničem. Všichni chtějí být superstar, užívat luxusu, žít jen zábavou. Sedí u počítače, poflakují se nákupními centry. Všeobecně vládne přízemní konzum, který sice neplodí nebezpečné fanatiky, ale pasivní spotřebitele, ideální občany pro ovládání mocnými zájmovými skupinami a bohatými oligarchy. „Kdo v Demokracii spí, probudí se v diktatuře", řekl prorocky Johann Wolfgang von Goethe. Tato myšlenka je velmi živá i dnes. Proto bychom si měli postoje Tomáše Kluse, který vyhlásil bojkot akcí a médií Andreje Babiše velmi vážit. I kdyby totiž neměl pravdu a vláda trestně stíhaného premiéra s minulostí agenta STB opřená o hlasy komunistů by byla v současnosti tím nejlepším možným řešením, i kdyby mediální impérium Babiš budoval jen tak a bez postranních politických úmyslů, je to právě ten druh angažovanosti, který naše společnost zásadně potřebuje. V dnešní materiální globalizované společnosti je takové gesto velmi vzácné, ale o to významnější.
Většina lidí je z politiky otrávená, některé z principu nezajímá. Říkají, že se jim žije bez politiky lépe. Přitom politika je všude kolem nás. Od vzdělávání a zdravotnictví po chodníky, po kterých chodíme, je vše produktem politických rozhodnutí. „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice“, řekl další z velikánů Platón. A právě v tom nyní žijeme. Já věřím, že cesta ven nespočívá v rezignaci, ale v aktivitě, jakkoli trapná či marná se může zdát. Komunističtí politici se na sklonku režimu zaklínali tím, že potřebují klid na práci. Diktatury všech typů si ten klid na práci zajišťovali represemi a mocenskou kontrolou sdělovacích prostředků. Dnes jsme dál. Mocní si v demokracii klid na práci nezajišťují silou, ale nenápadně tím, že si kupují sdělovací prostředky, tím, že si kupují nás. Tomáš Klus na to upozornil a dal příklad, že se lze vzepřít. Nechci hodnotit Klusovu hudbu ani názory, ale toto gesto jako takové. Je to jeho volba a on si zaslouží náš respekt. Možná je naivní neomarxistické havloidní sluníčko, jak ho nálepkují kritici, ale udělal to, co většina z nás, kteří prostituujeme v různých pracovních pozicích a funkcích nemá odvahu či možnost udělat. Možná právě proto jsou reakce na jeho gesto tak bouřlivé. Nedotkl se Babiše, ten jeho bojkot jistě unese, dotkl se každého z nás.
