Zlatá medaile Ester Ledecké ze super-G pro Českou republiku je určitě velký úspěch, já v tom ale vidím něco mnohem významnějšího.
K jejímu triumfu existuje velmi přiléhavá historická paralela – triumf Emila Zátopka na olympiádě v Helsinkách v roce 1952. Ten si mohl vybrat, na jakých vzdálenostech bude závodit. Vybral si všechny a všechny vyhrál, a to včetně maratonu, který běžel dokonce poprvé v životě. Jeho styl byl příšerný - jeden novinář prohlásil, že vypadá, „jako by zápasil s chobotnicí na dopravním pásu“, další zase, že při běhu vypadá „jako by mu právě propíchli srdce“. V běhání u nás neexistovala žádná tradice, jeho tréninkové metody byly amatérské, místo běžeckých bot trénoval v kanadách. Na olympiádu nepřišel vyhrát, nešlo mu o peníze a slávu, on si prostě přišel zaběhat, protože běh miloval víc než cokoli na světě.
Stejné je to i u Ester. Její soupeřky měly nesrovnatelně lepší přípravu, zázemí lyžařských velmocí, kvalitnější vybavení, vytříbenou techniku. V ničem z toho se jim Ester nemohla ani v nejmenším rovnat. Nastoupila jako jasný outsider na secondhandových lyžích, její jízda byla technicky neuhlazená a plná chyb, přesto zvítězila. V jednom z rozhovorů pak řekla, že největší oslavou pro ní byla samotná jízda. Ona si jí prostě přišla užít. Jezdí, protože sport miluje.
A v tom je kouzlo jejího příběhu, kouzlo, které jí spojuje se Zátopkem. Je krásné vidět, že i v dnešním komercí zdegenerovaném světě nemusí nutně vítězit peníze, vědecké postupy a ultra materiály, že stále může vítězit láska ke sportu, že lze vítězit srdcem. To je přeci ta pravá podstata olympijské myšlenky a Ester jí nám i celému světu připomněla tím nejkrásnějším možným způsobem. Děkujeme Ester!
