Dnes si připomínáme významné výročí. Nechci nosit dříví do lesa a rozebírat to, co je všeobecně známo a co jiní popisují jistě fundovaněji. Místo toho se zamýšlím nad tím, jak nás tato událost ovlivnila a stále ovlivňuje.
Intervence v poločase
Rok 1968 lze z historického pohledu považovat za poločas, který rozděluje dobu komunistického režimu na dvě stejně dlouhé, ale zcela odlišné části. První část, zejména její počátek, se nese ve znamení určitého revolučního idealismu. Aby nedošlo k mýlce, rozhodně nechci komunistická zvěrstva hájit a obzvláště 50. léta byla z tohoto pohledu nejhorší, nicméně mnoho lze snad ještě omluvit neznalostí a naivitou lidí, kteří měli zkušenost s hospodářskou krizí, devastující válkou a byli masírováni propagandou o zradě západních spojenců a nezištném hrdinství sovětské armády. I ty, kteří vstupovali do strany po začátku „obrodného procesu“, snad lze omluvit tím, že věřili v to, že režim, o jehož zrůdnosti existovalo již mezi lidmi navzdory cenzuře jasné povědomí, lze reformovat zevnitř a vybudovat socialismus s lidskou tváří. To už však jistě neplatí pro druhý poločas komunistické diktatury, kdy do strany vstupovali lidé nikoli z přesvědčení, ale z pragmatizmu a prospěchářství. Tento druhý poločas tedy nebyl zdaleka tak nelidský jako ten první, ale jeho důsledky byly z dlouhodobého hlediska možná ještě horší a hlavně trvalejší. Došlo k trvalému pokřivení morálních hodnot, legitimizaci pokrytectví a oportunismu, s čímž se naše společnost nevyrovnala dodnes. A právě zde se dostáváme k tomu, co je z padesát let staré okupace stále živé a co ovlivňuje současnou politiku a společnost.
Idealisté a oportunisté
Především je to neuvěřitelná tolerance ke všem těm zlodějíčkům, pokrytcům a lhářům. Těch „bláznů“, kteří obětovali pro ideály „pravdy a lásky“ kariéru a prosperitu nejen svou, ale celé své rodiny, bylo žalostně málo. Mlčící většina, která rychle zapomněla na své nadšení z Pražského jara i odpor k okupantům a tím legitimizovala režim mnohem významněji než hrstka skutečně zapálených a zaslepených komunistů, byla většina. Já nechci soudit. Tu dobu jsem nezažil, kdo ví, jak bych se zachoval a zda bych obstál se ctí, nicméně to nic nemění na tom, že je to neoddiskutovatelný fakt. Proto zřejmě většině společnosti dnes nevadí agent STB jako premiér a překabátění komunisté v různých veřejných funkcích. Prostě jsou jim ti pragmatičtí kariéristé tak nějak blíže než všichni ti podezřelí idealisté, jejichž motivy jsou mnohem méně důvěryhodné než všem pochopitelná honba za osobním prospěchem. Kdo by také po tom všem ještě věřil v nějaké nezištné ideály.
Relativizace a falšování historie
Všude vidíme propagandu, zradu a spiknutí, nevěříme oficiálním médiím. I významná část nekomunistické veřejnosti nahlíží na disidenty optikou Rudého práva jako na ztroskotance a samozvance, kteří za mrzký žold sloužili imperialismu, militarismu a sionismu. Do tohoto kontextu se krásně hodí Soros a všechny ty zlé neziskovky. Události před padesáti lety tak dokonce dnes někteří neváhají klást do kontextu s „arabským jarem“ a „oranžovou revolucí“ na Ukrajině. V Rusku se změnil název státu i režim, ale ruský imperialismus se za padesát let nezměnil vůbec. Pouze se zdokonalily prostředky, kterými se snaží svoji politiku prosazovat. Dnes tak hovoříme o tzv. hybridní válce, ve které bohužel podle všeho prohráváme. Padesát let po nás Rusové opět obsazují okolní země s podobnými záminkami, falšují informace a pokoušejí se dokonce falšovat i historii – jako příklady lze uvést dokument, který vysílala TV Rossija 1 v roce 2015 (http://420on.cz/news/politics/48442-rossiyskoe-televidenie-opravdalo-vtorzhenie-v-chehoslovakiyu-v-1968-godu) nebo článek, který zveřejnila loni ruská armádní televize Zvezda na úvod oficiální návštěvy českého prezidenta Miloše Zemana v Rusku (článek byl po českých protestech stažen).
Komunisté ve službách ruského imperialismu
Velmi zajímavá je z tohoto pohledu role komunistů (nemyslím ty překabátěné, ale ty, kteří setrvali v KSČM). Z pohledu na historii komunistického hnutí v českých zemích je zřejmé, že spíše než zájmy dělnické třídy či českého národa prosazovali až na drobné výjimky, kterou může být právě krátké období Pražského jara, zájmy ruského imperialismu. Bylo tomu tak za první republiky, v době komunistické diktatury a je tomu tak dodnes, a to bez ohledu na to, jaký režim v Rusku panuje. Vrcholem v tomto směru je pro mne týden staré vyjádření předsedy KSČM, že Rusové za invazi v roce 1968 nemůžou, protože Brežněv byl Ukrajinec (https://zpravy.idnes.cz/vojtech-filip-leonid-breznev-ukrajinec-okupace-srpen-1968-ukrajina-kscm-1ee-/zahranicni.aspx?c=A180814_104946_zahranicni_aha).
Po mostech se šlape
Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat, pravil klasik. A to je něco, z čeho mám stále větší obavy. Nechci hodnotit fundovanost reformátorů Pražského jara v oblasti ekonomických reforem ani to, nakolik bylo skutečně ohroženo setrvání ČSSR v socialistickém táboře. Zásadní a nezpochybnitelné totiž je, že tehdejší elity osvědčili až šokující naivitu v oblasti geopolitiky. Od roku 1945 totiž existoval velký tlak na trvalé umístění sovětských vojsk na našem území, kterému přes příkladnou servilitu představitelé českých komunistů kupodivu odolávali. Reformační proces roku 1968 byl tak velmi vítanou záminkou a pozvánkou, která se neodmítá. Jakkoli je to pro mne těžko pochopitelné, tehdejší elity podle všeho věřili tomu, že můžeme fungovat jako izolovaný ostrov, případně jako most mezi východem a západem. Bohužel se však plně potvrdily obavy Jana Masaryka, kterému se tento koncept od začátku nezdál, „protože po mostech se šlape“. Podobné výkřiky (zejména v podání SPD a KSČM) získávají stále více stoupenců i dnes a vůbec se nedivím tomu, že jsou nedemokratickými státy v čele s Ruskem aktivně podporovány.
Poučení z krizového vývoje
Važme si idealistů, ale držme je při zemi. Svět není bohužel tak sluníčkový, jak si ty dobré duše často myslí. Především se však mějme na pozoru před bezskrupulózními pragmatiky, prospěcháři a oportunisty, kterým se daří v každé době a v každém režimu, protože ti zradí pro pár stříbrných a v jejich případě se dá věřit pouze tomu, že jim nelze věřit zhola nic. V neposlední řadě mějme jasno, na které straně stojíme a nepodléhejme naivním představám, že v bouřlivém středu Evropy můžeme fungovat jako neutrální ostrov, kterého se globální problémy vůbec netýkají. Naše historie nám mnohokrát ukázala, že se nás týkají velice a srpen 1968 byl z tohoto pohledu bolestivou lekcí. Pevně doufám, že tato lekce vykoupená krví našich spoluobčanů a hospodářským i mravním úpadkem nebyla marná.
