Zápisky z mého domu 2 - Dědictví

Místnost, ve které jsme shromáždění, není zrovna příjemná. Možná to není jen neosobním zařízením, nepohodlnými židlemi natřené ošklivou hnědošedou barvou, otevřenými policemi ukazující stohy šanonů s papíry.

Ale i lidmi usazenými vevnitř. Zatímco na okna dopadají kapky neustávajícího deště, uvnitř se tísním v místnosti osvětlené ostrým nepříjemným umělým světem s lidmi, které jsem dlouhou dobu neviděla. Po dlouhém období teplého slunečného počasí si všichni ještě po týdnu zvykáme na o patnáct stupňů chladnější vzduch a studené kapky deště. Už několik dní uplynulo, kdy se vymodlený déšť se už stal proklínaným.

Nechce se mi myslet na své příbuzné, kteří sedí okolo. Jsem ráda, že je po dlouhé době vidím, ale kvůli důvodu našeho setkání mám ze všeho podivný nepříjemný pocit.

Dědické řízení skončilo a teď se dovíme, kolik jsme zdědili. Připadlo mi ironické takto se setkat. Jak dlouho jsme se neviděli? Deset let, víc? A jak dlouho jsme neviděli tetu Hátu? Já vlastně ani nevím, jak vypadala. Znala jsem ji jen z vyprávění.

Černá ovce rodiny. Každá rodina takovou má. Někoho, kdo se nechová, nebo nežije podle představ ostatních. Ten, kdo propadne alkoholu, nebo jiným drogám, dostane se do vězení, do blázince. Tady to byl alkohol. 

Teta neměla snadný život. Z toho, co vím, nemohla dlouho otěhotnět a když se jí to povedlo, několikrát potratila. Po té přišla autonehoda. Strávila v nemocnici s vnitřními zraněními několik měsíců. Zůstaly ji jizvy, zdravotní potíže a verdikt, že dítě mít určitě nebude. Manžel ji po dlouhém trápení a hádkách opustil.

Nějakou dobu to vypadalo, že vše s přehledem zvládá. Všichni jí říkali, jak je statečná, jak se drží. Ale pak to utichlo. Začalo se proslýchat, že má dluhy.

Ukázalo se, že přišla o práci, jen tak se potuluje po městě, vymetá hospody, pije a dělá další dluhy.

Zamrkám a donutím se poslouchat právníka za stolem. Má drobnou neduživou postavu úředníka, pohybujícího se jen mezi úředními spisy. Mám z něj pocit, že se na nás dívá jako na podivné tvory, které nepatří k jeho druhu. Hodně nás překvapilo, když nás kontaktoval a sdělil nám, že dědictví bude víc než štědré. Nikdo tomu moc nevěřil, ale přišli jsme všichni.

Vyjmenovává monotónním hlasem pohledávky, které se budou muset zaplatit. Bylo jich hodně a má pozornost se stočí k lidem kolem.

Jako malá jsem si myslela, že ta nevyvedená jsem já. Ne, že by mi to ve škole nešlo, jen jsem neměla tak dobré známky, jako ostatní bratranci a sestřenice. I brácha byl lepší. Můj starší bráška, ke kterému jsem vzhlížela. Byla jsem první, která se vdala a ještě navíc jsem musela. A také první, co se rozvedla. Ale už je to dlouho, co jsem se tak cítila. Vše to zastínily události v mé rodině a také k tomu přispělo to, že jsem svou širší rodinu už dlouho neviděla.

Teta Háta měla dva sourozence - sestru a bratra.

Sestra Adéla sedí po mé pravé straně, ve slušivém kostýmku podle poslední módy, namalovaná, s rovnými zády. Dáma každým coulem. Pravý opak mé mámy, která se raději vrtá v zahradě, než chodí po kavárnách. Když jsem byla malá, přála jsem si, aby má máma byla více jako ona. Časem jsem zjistila, že jsem spíše po mámě a začala jsem chápat, že být vždy upravená stojí dost času a námahy o kterou opravdu nestojím.

Bratr Háty Jan je mým otcem. Spolu se svým bratrem jsem tu jako jeho zástupce. Táta je už skoro dva roky v léčebně pro dlouhodobě nemocné a máma nás přesvědčila, že to máme vyřídit spolu, já a brácha.

Brácha, také Jan po tátovi, sedí po mé levé straně. Je starší o pět let, přesto jeho tři dcery jsou mladší, než má dcera Jana. Vždy byl hubený, s hustými delšími vlasy. Tak si ho pamatuji i od posledního setkání. Teď začíná plešatět a k jeho hubenému tělu přibylo kulaté bříško. Má uhoněný výraz na tváři, jako by nespal několik dní.

„Po odečtení dlužných částek na účtu zůstane…“ Úředník se nadechl a udělal dramatickou pauzu. Znovu se na nás zadíval se zvědavostí, jako bychom byly pokusné zvířata, nebo se mi to jen zdálo?

„Osmnáct miliónů šest set tisíc.“

Nastane ticho. I mně se otevřou ústa úžasem. Čekala jsem maximálně desítky tisíc. Všichni jen sedíme a zíráme.

„A jak to, že je to tolik?“ Nakonec jsem to já, kdo ze sebe vysouká první větu.

Zjišťujeme, že teta měla ještě jednu závislost, kromě alkoholu. A to bylo sázení. Snad doufala, že, když vyhraje, změní se jí život.

A měla pravdu. A když o tom tak přemýšlím, byla to její spása i zkáza zároveň.

Co je to za svět, kde lidé zůstanou se svým trápením sami? Kde své naděje upínají k penězům, jež je nakonec zahubí? A co tyto peníze udělají s námi?

Nevím, kam s pohledem, nechci se setkat s podivně zvědavýma očima úředníka a tak se zavívám ven z okna. Déšť neustává. Spíše vypadá hustější než ráno. Napadne mě, že to své vysněné místo určitě nebudu mít poblíž řeky.