Šutr 19 - Modrá pavučina

Park obklopený skalami se zdál jako klidné útočiště. Až na občasné vznášedlo, které přeletělo nad jejich hlavami, tu byl klid. Restaurace v jednom z rohu parku krytá kvetoucím keřem byla velice příjemná.

Alonzo upíjel nápoj z vysoké sklenice. Měl osvěžující chuť a jeho název „nápoj svěžesti“ se mu líbil víc než multivitamin, nebo bylinný čaj. Ani si nevšiml Pooa, jak k němu přišel.

„Zdravím,“ ozval se Poo. „Obdivujete náš park?“

„Je krásný, na mě moc uspořádaný.“ Přiznal se Alonzo.

„Takové bývaly japonské zahrady na Staré planetě. Je to symbióza harmonie duše a svěžesti přírody.“ Řekl Poo a posadil se. „Tak to alespoň říkal architekt. Nevím, co si všechno vymyslel a co je původní, jestli to vůbec někdo ví.        

„Jak je Neně?“ Zeptal se Alonzo. Nechtěl ztrácet čas klábosením o zahradě.

„Ty hodnoty, které zmátly karanténní komisi, byly způsobeny stravou. Baruta, zajímavá látka.“

„Zhoršila její stav?“

„Ne to bych neřekl, spíše naopak. Ke zvratu však nedošlo. Nemoc pokračuje tak jak jsme očekávali, i když se zpomalila.“

„Nedokázala by baruta víc?“

„Obávám se, že ne. Jediné co umím poradit, je odpočinek. Toho teď jako senátorka moc mít nebude.“

Alonzo zavrtěl hlavou. „Neznáte ji. Pro ni je činnost lepší, než odpočinek. Alespoň tolik nebude na nemoc myslet.“

Poo pokrčil rameny. „I to může být.“

„A co náš spolucestující?“

„Hmm… Ještě zajímavější případ, než baruta,“ Poo se zahleděl do dálky a začal se prsty probírat v plnovousu. Dělal to, když přemýšlel o nějakém případu. „Našli jsme v jeho těle jistý organismus. Vypadá to, že obyvatelé Šutru jej využívají k léčení. Možná ne jen k léčení. Má úžasné schopnosti, může to být průlom v medicíně.“

Poo už před tím Alonza informoval o modrých vláknech, která prostupují celým Romanovým tělem. Poův tým prohlédl všechny z posádky lodi, u nikoho z nich nenašli žádné stopy po modrých vláknech. 

„Vždyť je to cizopasník, vysává to člověka, mění ho.“

„Ano mění, ale zároveň mu pomáhá. Pravá symbióza, oboustranné výhody. Ty výsledky jsou neuvěřitelné. Ten člověk se zlepšil jak po fyzické, tak inteligenční stránce.“

„Roman,“ přerušil ho Alonzo.

„Co?“ zarazil se Poo.

„Ne ten člověk, Roman, má jméno, není to pokusný králík.“ Alonzovi se nelíbila Poova nadšenost. Cizí organizmus žijící v těle člověka mu připadal velice nebezpečný. Nesdílel lékařovo nadšení. Poo byl vědec, modrá pavučina jak symbiontu začal říkat, byla pro něj jen nástroj, hračka, lidi a nebezpečí za tím neviděl.

„Vy mi nerozumíte, může to zachránit spoustu nemocných, smrtelně nemocných, pro které nemáme lék.“ Pooův tón byl naléhavý. Nevydržel napětím a stoupl si před Alonza „I vaši ženu.“

Alonzo se na něj překvapeně podíval.

„Mluvil jste o tom s ní?“

Poo vzdychl. „Ještě nejsme tak daleko. Nevíme co se stane dál, až pavučina proroste víc tělem. Jaká je další fáze. Prostudoval jste už materiály, které máte z planety? Muselo tam něco o Modré pavučině být.“

„Něco ano, bylo tam mnoho záznamů. Obávám se, že jsem hledal něco jiného než záznamy o nemoci.“

„Á, hledání Staré planety. Nena mi tom říkala.“

Alonzo se ušklíbl. Nelíbilo se mu, že to ví a utahuje si z něj.

„Ano, některé záznamy, nebo i legendy poukazují, že by Stará planeta mohla být jinde, než všichni předpokládají. A jsou to velmi staré záznamy.“

„Stará planeta zajímá velmi málo lidí. Archeologie a historie dnes nejsou moc moderní. Všichni chtějí zapomenout na válku a žít dál.“

„Myslím, že je to špatně. Lidé by měli znát historii, vědět odkud pocházejí.“

Poo pokrčil rameny. „Možná, co ty záznamy o nemoci?“

„Na něco si vzpomínám. Na deník, ručně psaný. Četli jsme ho s Nenou ještě na planetě. Psal ho jeden z prvních osadníků. Popsali něco podobného, jako prožíval Roman. Nejprve horečka, modré fleky, pak snížení tělesné teploty.“ Začal Alonzo.

„Úžasné, co tam ještě bylo?“

„Rozdělili se, ti co nebyli nakaženi, nechtěli s těmi nakaženými mít nic společného… I když bylo tam ještě něco. Násilnosti, nebylo jasné, z čeho ty násilnosti vznikly… Potom o barutě. Byla tam zmínka, že násilnosti páchali ti, co barutu nejedli.“

„Možná nějak pomáhá překonávat další fázi.“

Alonzo se s Pooem rozloučil v rozpacích. Dal mu pro Nenu naději. Ta však ležela daleko v budoucnosti. I když medicína pokročila, fáze výzkumů a testování nových léků byla pořád časově náročná.

---

„Nemůžeme to testovat na dalších pacientech. Je to nebezpečné. Nevíme co se může stát. A musíme to nahlásit komisi.“ Protestovala Alna. Byli s Pooem v jedné z laboratoří. Na obrazovce sledovali údaje z Romanova vyšetření.

„Nebuďte bláhová. Tohle je zajímat nebude. Ten člověk prošel karanténou. Sama musíte vidět, jaký má potenciál. Viděla jste vizualizaci jeho těla? Ty zranění by nemohl přežít. Každá jeho kost je slepená několikrát. Levou ledvinu modrá pavučina nahradila skoro celou, a viděla jste srdce a plíce?“

„Právě, že viděla. A co mozek? Je to vůbec ještě člověk? Vypadá jako by ho po částech slepili dohromady. Udělala jsem další vizualizaci.“ Odpověděla vzdorovitě.

„Vypadá to, že prorůstání modré pavučiny se pozastavilo.“ Poukázal na data Poo.

Alna ukázala na mozek. „A co toto? Myslím, že je to další fáze. Zaměřila se na mozek. Chce ovládání.“

Přerušilo je pípání alarmu. Společně zamířili před obrazovku.

Uviděli zničený pokoj. Nábytek, o kterém si mysleli, že je nerozbitný, ležel na zemi. Stůl měl zlomenou nohu a polstrování sedačky leželo v kouscích kolem ní. Pak uviděli Romanovu tvář změněnou vztekem, po ní blížící se předmět. Spojení se přerušilo.

Poo aktivoval svůj komunikátor. „Potřebuji tým A na pokoj 625“

„Už jsou na cestě,“ ozval se mladý hlas. „Incident jsme zaznamenali.“

Roman byl obklopen hadičkami. Celé jeho tělo se třáslo. Kdyby nebyl připoutaný, zmítal by se ještě víc. Nebyl při vědomí, jeho oční víčka se přivírala a otevírala ve stejném zmateném tempu jako jeho tělo.

„Zvýšit dávku,“ Poo studoval data, která monitorovala Romanovy životní funkce.

„Už jsme překročili maximum,“ namítl muž, který stál u Romanova lůžka.

„Jsme skoro na dvojnásobné dávce,“  Alna zrovna vstoupila do místnosti.

„Udělejte to,“ kývl Poo na muže a ten se otočil na Alnu. Když i ona kývla, naťukal do přístroje zvýšení dávky.

„Baruta to nebude, nebo nám ještě něco chybí.“ Povzdech si Poo.

„Mám novou vizualizaci. Vypadá to, že pavučina rostla jen v mozku. Myslím, že to s jeho stavem souvisí. Navrhuji vyzkoušet tlumící léky, které působí přímo na nervovou soustavu a mozek.“

Poo souhlasil.

Vyzkoušeli několik léků, než se jim podařilo najít kombinaci, která fungovala.

„Nesouhlasili s mým odletem už od začátku, kdy jsem se dověděl o přistání …“ Romanovo tělo se pořád třáslo. Byl však při smyslech. „S chladnou tváří mi Mavis oznámila, že nikam neodletím, že už budu muset zůstat na planetě…“ Roman měl v očích slzy, když na tuto událost vzpomínal.“

„Říkala proč?“ zeptala se Alna.

„Moc jsem to nepochopil. Říkala, že neví, co se stane. Že ještě nikdy neléčili někoho, kdo není od nich. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Říkal jsem si, že cokoli se mi stalo, lékaři v Domovině to budou umět doléčit.

Ještě něco tam bylo… Něco, jako splynutí. Říkala, že možná budu potřebovat splynutí.“

„Nevíte, co by to mohlo být?“ Zeptal se Poo, který stál vedle Alnu u jeho lůžka. Roman jen zavrtěl hlavou.

„A co baruta? Neříkala, že musí být součástí výživy?“

Znovu jen na otázku zavrtěl hlavou.

„Moc jsem ji neposlouchal, byl jsem hysterický, zoufale jsem se chtěl dostat domů. Ulevilo se mi, když nakonec souhlasili.“