Šelma

Milovala život. Těšila se z každé změny počasí, z každého křehkého květu na louce, ze zurčení potůčku. Dokázala dlouhé minuty pozorovat, jak voda teče přes kameny v bystřině. Nikdy netekla stejně.

Její odlesky vlny i rychlost se měnily s ročním obdobím s dopadajícími paprsky slunce. Vůně lesa byla opojná na jaře, svůdná v létě, nasycená tajemstvím hub na podzim a plná tesknoty v zimě.

Kdyby si musela vybrat, nemohla by se rozhodnout, které roční období má raději. Křehká mladá krása jara ji nabíjela energií a naplňoval ji pocit znovuzrození. Léto plné vůní tepla zrajících plodů, bouřek z tepla ji ukolébávalo k lenosti. I když bylo příliš horko, vždy se našel stín lesa, ve kterém se dalo spočinout, říčka ve které se dalo osvěžit. Na podzim se nechala unášet vůněmi zralého ovoce, plodů lesa, barevností listí. Zima byla pravý opak. Plná chladného čistého vzduchu. Když jí čerstvý sníh křupal pod nohama, nebo se sklopenou hlavou si prorážela cestu mezi divoce tancujícími vločkami, nebylo ji zima, byla rozehřátá námahou. Když se vyjasnilo a slunce se odráželo od nánosů sněhu, stromy se oděly do jiskřivé námrazy, tajil se jí dech nad okolní krásou.

Ano mohla si vybrat jiné místo. V rozsáhlých pouštích viděla stejnou krásu, jako v zasněžených pláních. Deštné pralesy překypující životem, severní kraje, savany, nebo území plné sopek a gejzírů, to vše s představovalo úžasné zážitky, to vše se jí líbilo. Ne však tolik jako proměnlivost mírného pásma.

Žila tu sama již mnoho oběhů. Občas ucítila přítomnost šelmy. Ještě se však necítila na setkání. Od toho posledního uběhlo mnoho času. Více, než v předchozí období. Srdce jí poskočilo. Možná už přichází čas.

Zavřela oči a pokusila se povznést. Poprvé se jí to povedlo po jednom ze setkání jen na chvíli. Byl to nádherný pocit. Jako by se s tělem povznesla i duše. Snažila se ten pocit přivolat a užívala si dopad těch emocí.

Pocity odeznívaly a ona otevřela oči. S překvapením zjistila, že vznáší několik metrů nad loukou.

Radost z úspěchu jí dodala odvahu na další setkání.

Těšila se, že konečně dospěje, bude se umět vznášet a dostane se k ostatním dospělým. Zadívala se směrem k moři.

Tam, daleko od pevniny žila společnost plná myslitelů, vzdělanců. Bytostí, které neznají násilí, zlo. Pomáhají všem tvorům na planetě. Chrání její drahocenný ekosystém.

Jejich civilizace se vyvíjela po milióny oběhů. Udělali mnoho chyb, ale nakonec to dokázali. Nedovedla si představit úžasnější civilizaci. A byla pyšná, že k ní jednou bude patřit.

Jedinou podmínkou se mezi ně dostat je přežít dospívání tady v přírodě a naučit se povznést. Jen síla čisté přírody může uvolnit její pravé á a očistit tělo i duši od všeho nečistého.

Naučili ji o přírodě mnohé. Ještě více se naučila pobytem zde. Znalosti byly jako něco, tak vzdáleného realitě, že je nejprve neuměla pořádně používat. Jako kdyby vám někdo neuměle vysvětloval jaké to je jíst nejchutnější jídlo a vy přitom ani neměli chuťové buňky.

Znala všechny rostliny, zvířata. Jejich podmínky k životu, jejich chování. Věděla, jaké zvraty může mít počasí, uměla jej předpovídat.

Jediné, o čem bylo jen málo informací, byla Šelma. Nikdo ji nedokázal říct, co je to zač, jak se chová, jak se proti ní chránit, jak ji neublížit.

Vlastně to vypadalo, že se její učitelé stydí za to, že to neví. Ale proč? Jak to, že mají tolik podrobných dat o všem živém, ale o Šelmě ne?

Nedalo jí to a po té, co si zvykla na pobyt v přírodě, umínila si, že o Šelmě se doví co nejvíce. Aby další generace netápaly tak jako ona.

A tak se stalo, že se s ní setkala. Nebylo to hezké setkání. Nenašla nikde tak děsivou bytost. Nebylo to jen tím, jaký z ní šel strach, nebo jak ji odpuzovala svým vzhledem. Vlastně se jí dravci líbili. Bylo v nich něco vznešeného, hrdého. Tato bytost však byla jiná. Nevěděla proč v ní vyvolává takové emoce.

První setkání málem vzdala. Nějakým záhadným způsobem ji vycítila a zavalili ji tak silné emoce, že utekla.

Po několika obězích a mnoha útěcích byla připravena. Možná tím už nudila samu sebe. Nepodlehla emocím a instinktu utéct. To se ji málem stalo osudným.

Šelma ji přepadla tak rychle, že jediné na co se zmohla, bylo zírat na tu odpornou zrůdu. Pak jen následoval děs a bolest.

Nebyl to však úplně ztracený čas. Tehdy to bylo, kdy se povznesla poprvé. Ano po té, co její tělo leželo v bolestech neschopné pohybu. Kdy si byla jistá, že z ní vyprchává život.

Až po dalších mnoha obězích si uvědomila, co musí udělat, aby dospěla. Musí vyhledat Šelmu a utkat se s ní. Bylo to kruté poznání, ale byla si tím jistá.

Možná je Šelma test, kterým musí projít. Přesto to nedávalo moc smysl. Proč by civilizace tak vyspělá a mírumilovná posílala své děti čelit tomuto násilí?

---

Cítila ji. Byla jen kousek od ní. Za řekou.

Běžela, jak nejrychleji i nohy unesly. Celé tělo se jí třáslo vzrušením. Teď odhalím tajemství Šelmy, pomyslela si. Zaplavili ji emoce.

Pocit touhy, chtíče. Vlasy se jí naježily vzrušením. Najednou tu byly ty prastaré instinkty lovce. Všechny hormony se jí vzbouřily. Měla pocit, že místo krve ji v žilách teče čistý adrenalin.

Byly zapomenuty její myšlenky a zůstal jen instinkt. Dech se jí zrychlil a ona už nemohla couvnout. Nikdy takto neztratila nad sebou kontrolu. Kdyby sama sebe nyní vnímala, zděsila by se sebe samé.

Uviděla svého protivníka na poslední chvíli.

Nebyla to však Šelma ale dospívajícího chlapce jejího druhu. Nedokázala však zastavit. Bylo příliš pozdě. Cítila jak se její tesáky zahryzávají do křehkého těla. Jak prorážejí jemnou kůži a na jazyku uctila slanou příchuť krve. Místo myslící bytosti, která před chvílí běžena po břehu řeky se do mláděte zakousla Šelma. Nejkrvelačnější a nejdivočejší na planetě.

V tu chvíli, co si to uvědomila, přestala.

Vyděšeně se dívala na nehybné tělo pod sebou. Ona sama se začala třást. Nechutí sama ze sebe. Zabila nevinné dítě. Bylo jedno, že se nedostane do vysněné civilizace dospělých. Bylo jí jedno, co se stane dál. Jediné, co ji naplňovalo, byl pocit zmaru. Zmaru, který způsobila ona.

Ona jen ona. Měla chránit a pečovat o vše živé. Ne ničit to nejcennější.

---

Nevěděla, jak dlouho od té hrozné události uplynulo. Nevnímala čas. Kolem ní se začaly ozývat jemné hlasy. Nejprve to bylo jen jako tichá uklidňující hudba. Pak zjistil, že to, co vnímá je šumění moře a zpěv bytostí vznášejících se nad vodou.

„Zvládla jsi to.“ Usmála se na ni jedna z nich.

Podívala se na sebe. Čekala, že uvidí příšerné tělo Šelmy, ale bylo to ona. Jen nějak jiná, lehčí. Vznášela se nad hladinou, jako ostatní.

„Jak to? Vždyť…. Co ten chlapec?“

„Někteří říkají, že je to naše prokletí. Musíme zažít brutalitu a dokázat ji odhodit, abychom se očistili od minulosti.“

„A to… Všichni tím musí projít?“

„Ne všichni uspějí. Někteří se nikdy neodváží setkat se se Šelmou. Mnozí u těchto setkání zemřou. Ale jinak to nejde. Je to součást našeho života.“

Podívala se dopředu. Za mlhou uviděla ladné obrysy města. Už ji nepřipadaly tak úžasné. Opustila ji pýcha, že patří k této civilizaci.

Zbývala jedna otázka. Odváží se někdy zeptat, zda přežil?