Uklízím Starý rok. Já a můj muž jsme byli od šestadvacátého na samotě u lesa, váleli jsme se každé dopoledne do jedenácti v posteli, neměli jsme signál, připojení se na internet jenom v hospodě dole pod kopcem. Přesně podle mého přání. Až na to, že venku bylo jaro. Předpokládala jsem, že příroda ví, co od konce prosince, navíc na Vysočině, očekávám. Můj předpoklad byl špatný, stejně jako už tolikrát v mém životě.
Uklízím Starý rok a zbývá mi už jen jeden rest - povídání o tom, jak to mám s kartama, čarováním a poznáním sama sebe.
Má přání se vždy plnila. Co jsem chtěla, to jsem měla. Vzala jsem si muže, o kterém se mi zdálo už jako malé holce. Bylo mi patnáct, když jsme se potkali. Poznala jsem ho ihned. Jeho oči, úsměv, ruce. Narodily se nám děti, přesně takové, jaké jsem očekávala. Po porodu se na mě dívaly a já věděla, že se známe už strašně dlouho. Časem jsem zapomněla na to, co jsem si kdy přála.
Až po dlouhé době se začala ptát. Co mám dělat se svým životem? Rozbitý ret, vytržený chuchvalec vlasů, modřiny na těle. Doufám, že chcípneš. Miluju tě. Promiň. Pořád kolem dokola. Nikde žádný konec.
Ptala jsem se karet, co mám dělat. Platila jsem za to, aby mi někdo jiný řekl, kudy vede cesta. Ptala jsem se, jestli mě miluje. Jestli s tím někdy přestane. Nikdy jsem nedostala konkrétní odpověď. Tu odpověď jsem měla sama v sobě.
Začala jsem čarovat. Nejdřív jsem si za úplňku odčarovala lásku k Němu. Seděla jsem na louce a vyslovila přání, ať už ho nemiluju. Ať už mě nebolí. Už jsem nechtěla. Není to jen tak, vyslovit přání. Formulovat ho. Rozhodnout se. Vědět, věřit.
Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že pokud chci něco změnit, musím se změnit já. Že odpovědnost za svůj život nesu já, ne ti druzí.
Došlo mi, že pokud se budu ptát druhých, co mám dělat, nedočkám se odpovědi. Pokud platím někomu za to, aby mi řekl, jakým směrem jít, přenáším odpovědnost za svůj život na něj. Pokud to nevyjde, byla to jeho chyba. Pokud nepotkám toho, koho mi ukázaly karty, šlo o špatnou kartářku. Pokud nedosáhnu toho, co jsem chtěla, může za to kouč, který mě špatně vedl... a podobně.
Začala jsem dýchat. A opouštět ho. Postavila jsem se mu. A nic se nestalo. Byl překvapený. BLitovala jsem ho. Pak jsem začala litovat i sebe. Odešla jsem.
Já vždycky chtěla velkou rodinu. Muže, pro kterého budu vařit. Muže, kterému budu věřit.
A tak jsem si ho přála. Napsala jsem seznam. A on se objevil. Už mě nemohlo nic špatného potkat. Všechno zlé bylo za mnou.
I karty to říkaly. I Bohyně i víly i čajové lístky.
A já byla pyšná. Zapomněla jsem na pokoru. Čtyři děti, tři psy, muž, na kterého je spolehnutí. Já chtěla víc. Aby mě strašně potřeboval. Chtěla jsem ho někdy jen pro sebe, chtěla jsem klid. Alespoň chvíli ticha. A přála jsem si to.
A tak se mi to splnilo. Potom, co u nás zazvonili policisté a řekli, že už se nám jedno dítě nikdy nevrátí, ticho nastalo. A trvalo hodně dlouho.
Vyhodila jsem všechny knížky o životě, o čarování, o víře.
K čemu je čarování, když si s vámi osud stejně dělá, co chce? K čemu karty, které Vám stejně neodpoví? K čemu poslouchání jiných žen, lektorek, které jsou opuštěné a samy a utvrzují Vás v tom, že Vaše bolest je největší a že máte právo chtít co nejvíc, protože jste žena?
Já z jednoho takového semináře utekla. Ženy mluvily o svých problémech. Jedna o tom, jak se její partner baví se sekretářkou. Druhá o tom, že se její táta znovu oženil. Té ženské bylo přes čtyřicet, tatínkovi a jeho nové ženě skoro sedmdesát.
„ No a co?“ zeptala jsem se. Zpražily mě pohledem. Nechápu, že má citlivou duši?
Byla jsem tam špatně. Než se hrabat sama v sobě, raději jsem vařila. Někdy třeba ve tři ráno, když nepřicházel spánek. Než zírat do stropu a nimrat se v křivdách, raději jít běhat. Všichni jsme stejně důležití. Mě podržel manžel, já držela jeho.
S věcmi, které nezměním, jsem se smířila. Snažím se změnit svět k lepšímu pomocí toho, co dělám. Po troškách, po kouskách. Tak jak můžu. Aby byl o něco hezčí. Pro mého muže, pro mé děti, pro mě samotnou. Mám se ráda. Koneckonců, byla jsem to já, kdo mi nejvíc pomohl.
PS 1: Čaruju jedině v kuchyni. Horká čokoláda se špetkou skořice na dobrou náladu, nastrouhaná cibule s medem proti kašli, obklad z dubové kůry na bolest nohou ……
PS 2 : Dávám si strašně velký pozor na svá přání. Někdy nás život vytrestá tím, že nám je splní ...
Všem ten nejlepší Nový rok a sama pro sebe bych ráda trošku sněhu a mrazu ... moc prosím .
